Protest na podporu Sáliha Muslima

Kurdové žijící v Česku: Malá skupina, která o sobě umí dát vědět

Kurdové v Česku nepatří k nejpočetnější menšině. Podle kvalifikovaných odhadů se jich zde usídlilo přibližně 300 až 400. Zjistit jejich skutečný počet je problematické, protože jsou registrovaní podle země původu – tedy jako Íránci, Turci, Syřané nebo Iráčané. Případně mají občanství České republiky. Navzdory malému počtu jsou poměrně politicky aktivní. Dříve pořádali velké oslavy nového roku svátku Newroz, ale od vypuknutí konfliktu v Sýrii už nemají chuť slavit, jak sami říkají.

Starší generace Kurdů přicházela do Československa od 60. let minulého století za studiem. Nejčastěji šlo hlavně o irácké Kurdy, a to vzhledem k dobrým vztahům tehdejšího socialistického Československa s Irákem.

Po sametové revoluci v roce 1989 program skončil, řada z nich se vrátila do domovské země. Tam však mnozí navrátilci čelili represím, proto se rozhodli vrátit zpět do Česka, odkud případně zamířili do Německa.

Rok 1989 byl klíčový i co do složení Kurdů podle jejich domovské země. Zatímco od 60. do 80. let v Česku působili hlavně iráčtí Kurdové s levicovou politickou orientací napojení na Komunistickou stranu Iráku, později převážili Kurdové z Turecka a ze Sýrie.

Když je potřeba, umí spojit síly

V Česku funguje kurdské občanské sdružení KOM-KURD, které místní komunita založila v roce 2003. Částečně navazuje na aktivity Kurdů v Československu před rokem 1989. V současnosti ho vede Ahmed Ismail, syrský Kurd žijící v Česku s přestávkou od 80. let.

Sdružení v současnosti sotva zvládá utáhnout nájem své kanceláře. Dříve bylo mnohem více aktivní, nyní se omezuje na pomoc nově příchozím Kurdům s tlumočením a byrokracií, případně organizuje demonstrace.

České kurdské sdružení je v porovnání s těmi zahraničními atypické, protože zahrnuje Kurdy ze Sýrie, Iráku i Turecka. V každé z domovských zemí řeší Kurdové úplně jiné problémy, sdružení tudíž musí hledat cestu ke kompromisu.

„Pravidelně se nescházíme ani nevybíráme členské příspěvky, protože jsme zjistili, že to nefunguje. Když jde do tuhého, tak každý přispěje podle svých možností,“ říká Ismail s tím, že když je nutné zorganizovat větší akci, stačí rozeslat SMS a minimálně padesát se jich vždy sejde. 

Před vypuknutím konfliktu v Sýrii a boji proti Islámskému státu bylo KOM-KURD mnohem aktivnější. Kromě kulturních akcí během roku organizovalo oslavy kurdského nového roku Newroz. „Nemáme chuť slavit, stačí se podívat, co se děje u nás doma,“ říká Ismail.

Nepočetná komunita českých Kurdů dokáže být politicky aktivní

Čeští Kurdové zůstávají politicky aktivní, což je podle politologa Michaela Murada z Masarykovy univerzity pozoruhodné vzhledem k jejich rozličnému původu a malému počtu. Dokáží se zmobilizovat, když se děje příkoří Kurdům v domovských zemích. „To odpovídá trendům patrným ve větších kurdských komunitách v zahraničí,“ uvádí Murada.

Naposledy o sobě dali vědět při zatčení čelního představitele kurdské Strany demokratické unie (PYD) Sáliha Muslima. Na dvoudenní demonstrace tehdy přijeli i Kurdové z Německa.  

Místní kurdská komunita i během války poslala několikrát humanitární pomoc do Sýrie. „Boty, deky, léky, co kdo sehnal levně, jsme zabalili a poslali. Do sbírek se zapojili i němečtí Kurdové a společně jsme vypravili náklaďák do iráckého Kurdistánu,“ vzpomíná Ismail a dodává, že nakonec zjistili, že doprava je vyjde příliš draho.

„Domluvili jsme se s podnikateli, kteří kupují náklaďáky v Evropě a vozí je prázdné do iráckého Kurdistánu. Řidičům jsme dali na naftu, aby vzali s sebou i naše věci. Vždycky s řidičem jede ještě nějaký kluk od nás, dohlíží, aby se věci dostaly, ke komu patří. Pak letí domů.“ Cesta autem trvá zhruba čtyři až pět dní.

Uznání PKK v Česku? Ano, ale ne veřejně 

Velká část českých Kurdů je politicky aktivní, zjistil politolog Murad. Někteří zůstávají prostřednictvím kurdské Sjednocené demokratické strany (PYD) napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK).

PYD vznikla v roce 2003 v severní Sýrii a je vnímaná jako nejvlivnější kurdská opoziční strana. Na rozdíl od PKK, která je zařazena na seznam teroristických organizací, ji uznávají i západní státy, a právě PYD stála za vytvořením Lidových obranných jednotek (YPG), které s pomocí spojenců bojovaly proti Islámskému státu.

Čeští Kurdové nechtějí být s PKK veřejně spojováni. „Nechci se nikoho dotknout, ale podle mě PKK nedělá Kurdům dobré jméno. Je autoritářská strana, která se snaží likvidovat jakoukoliv politickou konkurenci,“ říká Ahmed Ismail s tím, že snadno získává podporu u méně vzdělaného nebo negramotného obyvatelstva.

Podle Murada stojí za povšimnutí chování českých Kurdů ve chvíli, kdy se na demonstraci objevily plakáty, vlajky nebo transparenty, které by mohly s PKK souviset.

„PKK velká část Kurdů i v Česku uznává, jelikož jde s PYD v podstatě o jedinou stranu, která má polickou i vojenskou sílu v regionu postavit se za zájmy Kurdů, a to proti Islámskému státu i Turecku. I tak se snažili, aby němečtí Kurdové schovali a sbalili transparenty, které by mohly symbolizovat PKK,“ vysvětluje Murad s tím, že se snažili schovávat například plakáty s podobiznou Abdullaha Öcalana, který PKK založil.

Öcalana dodnes velká část Kurdů uctívá jako hrdinu. V roce 1999 jej odsoudili za vlastizradu k trestu smrti, nakonec se popravě vyhnul a v roce 2002 byl rozsudek zmírněn na doživotní vězení. Dodnes Kurdové v Německu i jinde v Evropě pravidelně protestují za jeho propuštění.

Více protestují Kurdové v diaspoře. Ti doma jsou pragmatičtí

Kurdové v diaspoře bedlivě sledují situaci doma a například v protestech proti režimu Bašára Asada byli mnohem aktivnější, než ti na území Sýrie. Přístup Kurdů v Sýrii byl na začátku konfliktu podle Murada daleko pragmatičtější, protože na základě zkušeností z minulosti věděli, že režim nemá problém se proti nim postavit silou.

Protesty a demonstrace zahraničních Kurdů nezůstávají bez povšimnutí zastupitelských úřadů jejich mateřských zemí. Najdou se i případy, kdy jde k výslechu rodina protestujícího například v Sýrii. Syrské zastupitelství v Česku demonstrace velice dobře monitoruje a dokáže vysledovat, kdo se jich účastní a najít jejich rodiny doma. Ty pak často čelí represím.

„Zejména syrský režim trestá rodiny protestujících,“ říká Murad s tím, že zaznamenal případy, kdy v Sýrii bezpečnostní složky našly rodiny syrských Kurdů, kteří demonstrovali v Praze proti režimu. Jejich rodiny byly vyslýchány. Stalo se tak například po pražských demonstracích proti syrskému režimu v roce 2011.

Protesty monitoruje i turecká ambasáda. „Viděli jsme například, že si nás natáčí na kameru, ale nikdy nedošlo k nějakému střetu,“ doplňuje Ismail s tím, že ani konflikty Kurdů s Araby a Turky se do Česka nepřenášejí, jako se to děje například v Německu.

Česká podpora Kurdům. Dvojakost a pragmatismus?

Kurdská otázka nepatří k prioritám českých politiků. Výraznější politická podpora se projevila během bojů  proti Islámskému státu (IS). Tehdy Česko dodávalo zbraně iráckým Kurdům a irácké armádě.

V letech 2015 a 2016 do České republiky zavítala velitelka ženských kurdských milic (YPJ) v Sýrii Nesrin Abdullahová. Ona sama stála proti Islámskému státu a spolu s dalšími ženami porazily bojovníky IS například v Kobání. Abdullahová v Česku sháněla podporu pro syrské Kurdy, kteří vyhlásili začátkem března 2016 ve třech oblastech na severu Sýrie autonomii.

Reakce ze strany České republiky byla opatrná. „Je to otázka diplomacie, to znamená jednání ve vztahu k našemu koaličnímu partneru, což je Turecko v rámci Severoatlantické aliance,“ poznamenal v roce 2016 k návštěvě delegace syrských Kurdů zákonodárce Antonín Seďa z ČSSD. 

Zdráhavé české odpovědi se syrští Kurdové bojující proti IS dočkali, když se milice YPG snažily mít v české metropoli  své zastoupení. V roce 2016 otevřely svoji kancelář, ale uznání se nedočkaly a musely ji zavřít. Byl to podobný příběh, jako když se pokoušelo zahájit provoz zastupitelství takzvané Doněcké republiky v ČR. „Pro bojující Kurdy bylo důležité otevřít si kancelář na území Evropské unie, což se jim nakonec povedlo, ale nevydrželo.“

Už vztah Československa ke Kurdům byl poměrně pragmatický, vysvětluje Michael Murad. Ukázalo se to například, když Kurdové v 60. letech žádali Československo o pomoc. Chtěli, aby jim dodalo zbraně. Obchody nakonec uzavíralo s jejich nepřítelem, iráckou vládou, a to i v době vlády Saddáma Husajna, která slíbila zaplatit větší částku.