Americko-britská operace Irácká svoboda začala přesně 20. března 2003. Oficiálními důvody invaze, jejímž cílem bylo svrhnout režim diktátora Saddáma Husajna, byla jednak irácká neochota prokázat, že země nevlastní zbraně hromadného ničení, jednak podezření z napojení tamních vládců na mezinárodní terorismus. V obou případech ale chyběly důkazy.
Zásah provázely kontroverze, protože ho neschválila Rada bezpečnosti OSN. Poslední schválená rezoluce týkající se Iráku (č. 1441 z 8. listopadu 2012), na jejímž základě se do země vrátili zbrojní inspektoři OSN, neobsahovala v textu žádnou formulaci o případném zahájení vojenské akce. Dokument schválený všemi členy Rady jen varoval Irák před „vážnými následky“, pokud podmínky inspekcí OSN nesplní.
V době přijetí rezoluce trvaly Rusko a Francie na tom, že neschvalují vojenskou akci bez jejího předchozího předložení Radě bezpečnosti. Proti vojenskému řešení se stavělo také Německo. Spojené státy a Británie ale dokument chápaly tak, že pokud se Irák nepodvolí, mohou proti němu síly použít.
Husajn byl svržen rychle, válka se ale táhla další roky
První fáze konfliktu byla oficiálně ukončena 1. května 2003. Americký prezident George Bush tehdy oznámil konec hlavních bojových operací a vítězství USA a jejich spojenců. Během těchto bojů vojska obsadila všechna města v zemi a režim iráckého prezidenta Saddáma Husajna se zhroutil v den pádu Bagdádu – 9. dubna 2003. Konec války ale Bush nevyhlásil.
Následovala tak druhá fáze, která skončila až 15. prosince 2011 odchodem posledních amerických vojáků z Iráku. Po celou tuto dobu trápily zemi násilnosti, zejména teroristické útoky.
Při nejtragičtějším atentátu zahynulo ve čtyřech sebevražedných útocích proti komunitě jezídů u syrských hranic v srpnu 2007 téměř osm set lidí, přes dvě stě osob zahubila série výbuchů náloží v automobilech v šíitské čtvrti v Bagdádu v listopadu 2006. Dalších šestnáct atentátů mělo více než sto obětí.
Islámští radikálové útočili na místní činitele (soudce, politiky či vojáky) a snažili se vyvolat nenávist mezi většinovými šíity a menšinovými sunnity. Za mnoha útoky stál jordánský terorista a šéf irácké větve teroristické sítě Al-Káida abú Músá Zarkáví, který byl v červnu 2006 zabit. K dalším útokům se hlásila též teroristická skupina Ansar Sunna. V roce 2004 se uskutečnila dvě povstání radikálních šíitů v Nadžafu a aktivní byli i sunnitští povstalci. Radikálové též unesli několik stovek cizinců.
Do války se postupně zapojili vojáci ze čtyřiceti zemí včetně České republiky, celkově se do konfliktu různými způsoby zapojilo 49 zemí světa.
Zbraně se nenašly, spojení na Al-Káidu se neprokázalo
Důvody války se nenaplnily. Již v říjnu 2004 zveřejnili američtí zbrojní inspektoři v Iráku zprávu, podle které země neměla v době invaze v březnu 2003 zbraně hromadného ničení a neměla ani konkrétní plány na jejich výrobu – jak tehdy tvrdil Washington a Londýn. CIA pak v dubnu 2005 potvrdila, že v Iráku nenalezla žádné zbraně hromadného ničení. Nepotvrdily se ani kontakty mezi Saddámovým režimem a Al-Káidou.
Za neodůvodněnou označila válku také britská vyšetřovací komise ve zprávě z roku 2016. Plánování a příprava Británie na válku byly podle komise zcela nepřiměřené a Londýn se k invazi připojil mnohem dřív, než byly vyčerpány všechny mírové prostředky. Britská vláda navíc podcenila důsledky války, kvůli které irácký lid ohromně trpěl, uvedli autoři zprávy. Hrozba iráckých zbraní nebyla podle komise odůvodněná a důsledky intervence byly podceněny, tvrdí takzvaná Chilcotova komise.
Tehdejší britský premiér Tony Blair byl podle zprávy také varován, že invaze může zvýšit hrozbu ze strany teroristické sítě Al-Káida a nasměrovat její kroky proti Británii. Předvídat se také měla nestabilita, jakou v Iráku vojenský zásah může vytvořit. Komise nicméně došla k závěru, že Blairova labouristická vláda parlament či veřejnost ohledně situace před invazí úmyslně neklamala.
Nestabilita uspíšila nástup IS
Po pádu Husajnova režimu byla v květnu 2003 ustavena Američany vedená civilní správa, bezpečnost zajišťovaly mezinárodní síly v čele s USA, do kterých poslala vojáky řada zemí včetně Česka. Okupace Iráku formálně skončila 28. června 2004, kdy civilní správa předala moc prozatímní vládě. Pak se v zemi konalo několik voleb.
Svržený diktátor Husajn byl v prosinci 2006 popraven za masakr 148 šíitů z roku 1982, popraveni byli i další exponenti bývalého režimu.
Situaci v Iráku se ale nepodařilo stabilizovat a v zemi postupně získávala na síle teroristická organizace Islámský stát v Sýrii a Levantě (ISIL), později přejmenovaná na Islámský stát (IS). Mezi jejími radikály působila řada bývalých vojáků Husajnovy armády, která byla po svržení diktátorova režimu rozpuštěna. Roli hraje i konflikt mezi sunnity a šíity.
Za přímý důsledek americko-britské invaze označili vzestup IS i bývalí Blairovi poradci, kteří byli zároveň členy výše zmíněné vyšetřovací komise. Bývalý americký ministr zahraničí Leon Panetta zase kritizoval tehdejšího prezidenta Baracka Obamu, že se z Iráku stáhl příliš brzy.
