Přesně sto let uplynulo od uzavření tajné Sykes-Picotovy smlouvy, která rozdělila Blízký východ do britské a francouzské sféry zájmů. Čára tehdy „rozřízla“ etnické a náboženské oblasti, což podle řady Arabů způsobilo války na Blízkém východě, ať už jde o izraelsko-palestinský konflikt nebo vzestup Islámského státu (IS). O nezávislost dál usilují i Kurdové. Mnozí odborníci ale upozorňují, že Blízký východ by měl převzít zodpovědnost za své současné problémy a přestat se vydávat za oběti.
Osmanská říše (1516–1924) v posledních několika desetiletích před svým zhroucením přišla o kontrolu nad významnými oblastmi. Francie měla vliv v Tunisku a Alžírsku, Itálie v Libyi a Británie dostala pod kontrolu Aden. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, oslabená Osmanská říše se přidala na stranu Německa a Rakouska-Uherska.
Tajná vyjednávání o rozdělení sféry vlivu na Blízkém východě začala v listopadu 1915 spolu s úsilím otevřít ve válce novou frontu a čelit svaté válce, již vyhlásil osmanský chalífa.
Britský vysoký komisař v Egyptě Henry McMahon tehdy ve vládci Mekky Husajnovi bin Alím vyvolal naději na budoucí nezávislý arabský stát, k čemuž posléze nedošlo. Jak upozorňuje Telegraph, Husajn ale vůči smlouvě neměl větší námitky – podle jeho blízkých spolupracovníků byl naopak s podmínkami celkem spokojený.
Tajné ujednání realizoval za Británii Sir Mark Sykes spolu s francouzským diplomatem Françoisem Georgesem-Picotem, nakonec se ale připojila také Itálie a Rusko. Dohoda rozdělila mapu Blízkého východu na čtyři oblasti, podle nichž byly vytyčeny hranice moderních států, což arabský svět dosud vnímá jako zradu.
Oblast dnešního Libanonu, pobřežní část Sýrie a západní část Turecka měla připadnout pod přímou správu Francie, pod jejímž vlivem měla zůstat i zbylá, hlavní část Sýrie a sever dnešního Iráku.
Británie si „zabrala“ iráckou oblast mezi Bagdádem a Basrou, ve sféře vlivu si ponechala zbytek Iráku a dnešní Jordánsko. Na správě Palestiny se měly obě velmoci podílet společnými silami a Rusko požadovalo Arménii a spojovací cesty mezi Černým a Středozemním mořem.
Dohoda byla tajná jen rok, obsah zveřejnil Leninův spolupracovník
Po bolševické revoluci v roce 1917 označily západní mocnosti nároky Ruska jako neplatné. Leninův spolupracovník – lidový komisař zahraničních věcí Lev Trockij – poté odhalil plány na rozdělení Osmanské říše v komunistickém listu. Sám Lenin nazval ujednání „dohodou koloniálních zlodějů“.
Následovala vlna kritiky z arabské strany, jelikož tvůrci dohody nerespektovali demografická, kulturní či náboženská specifika oblastí. To podle řady kritických hlasů vedlo k napětí a bojům v regionu, jež trvají dodnes.
Hlasití kritici? Hlavně Kurdové a panarabští nacionalisté
Jedním z velkých kritiků dohody jsou Kurdové, jejichž národ čítá mezi 35 až 45 miliony příslušníků, kteří jsou v důsledku rozhodnutí mocností rozděleni do čtyř velkých a několika menších států v oblasti. Dohoda se nezamlouvá ani panarabským nacionalistům, kteří dál chtějí jeden velký arabský stát.
Dnešní mapa Blízkého východu se ale podstatně liší od toho, jak ji Britové a Francouzi nakreslili před sto lety. Třeba druhé největší irácké město Mosul by podle ní nebylo v Iráku, nýbrž v Sýrii.
O zrušení hranic stanovených Sykes-Picotovou dohodou mluvil v červnu 2014 Islámský stát, když dobyl Mosul a zbořil nedaleký hraniční přechod do Sýrie. Podle expertů ale ve skutečnosti dohodu svými činy potvrzoval, jelikož jím dobyté území odpovídalo oblasti určené Francii.
Po válce premiéři Francie a Británie George Clemenceau a David Lloyd George smlouvu změnili kvůli ropě. Francie se tehdy vzdala Palestiny a oblasti Mosulu. Na konferenci v San Remu v roce 1920 byla schválena dohoda připisující mandát nad Palestinou a dnešním Irákem Británii. Francie získala mandát nad Libanonem a Sýrií. Roku 1922 oba mandáty potvrdila Liga národů.
Už v roce 1917 navíc Balfourova deklarace přiznala Židům právo na národní stát, s čímž Sykes ani Picot nepočítali. Izrael nakonec vyhlásil nezávislost v roce 1948.
Vina Západu? Spíš legenda než realita, říká britský korespondent
Ne všichni experti si myslí, že lze ze současného chaosu na Blízkém východě vinit západní mocnosti. Jedním z mála historiků, kteří prošli veškerou korespondenci mezi McMahonem a Husajnem bin Alím, je profesor politologie na Londýnské univerzitě Elie Kedourie.
Podle něj přitom dohoda byla vytvořena tak, aby nedošlo ke konfliktům a byly splněny britské závazky vůči Arabům. „Považovat Sykes-Picotovu dohodu za prvotní hřích je spíš legenda než realita. Arabský svět by měl hledat jiné vysvětlení svých potíží,“ napsal hlavní zahraniční korespondent David Blair pro list Telegraph.
Ten připomíná, že v oblasti žijí Arabové, Kurdové, sunnité, šíité, alávité, křesťané, drúzové a další náboženské a etnické menšiny, takže žádné nastavení hranic by stejně nikdy nemohlo uspokojit všechny.
„Je pravda, že alternativ v té době (během první světové války) nebylo moc,“ konstatoval zpravodaj ČT Jakub Szántó. V Evropě jsou přirozenými hranicemi řeky či hory, na Blízkém východě je to ale složitější kvůli rozsáhlým pouštním oblastem. „Řada hranic je dosud de facto namalovaná pravítkem na mapě. Na druhou stranu dohoda respektovala aspoň samosprávné hranice v rámci osmanské říše,“ podotkl Szántó.
Také podle historika Henryho Laurense by se blízkovýchodní země měly přestat vydávat za oběti. „I když arabští nacionalisté odsuzují tyto náhodně načrtnuté hranice, seriózně je nikdo nikdy nezpochybňoval, protože všem vyhovovaly,“ řekl. Současná nestabilita je podle Laurense výsledek zvrácených politických systémů, což udržuje oblast pod vlivem regionálních a mezinárodních mocností.
V roce 2011 začalo na Blízkém východě arabské jaro, které otřáslo arabským světem. „Neustále se mluví o tom, že končí Sykes-Picotova dohoda, že dochází k definitivnímu rozbití neokoloniálního rozdělení Blízkého východu,“ doplnil Szántó.
