Zpravodaj Českého rozhlasu: Po koronaviru začne Čína selektovat média, která jí byla nakloněná

Vy jste odjel z Číny v době, kdy vypukla nákaza. Mohl za to koronavirus?

Sešlo se to časově. Vypadá to jako nějaký útěk z Číny nebo z Pekingu, ale není to tak. Český rozhlas přesouvá post z Pekingu do jihovýchodní Asie, konkrétně do Bangkoku, protože v Číně jsou nepředstavitelné technické problémy se spojením. Neustále zápasíte s připojením takzvaných VPN, bez kterých se novinář neobejde.

Jejich používání je navíc pro zahraniční novináře v Číně nelegální čili jste na velmi tenkém ledě. Další věc je velmi špatný signál pro mobilní telefony, neustále jste rušený, neustále máte problémy se spojením. Novinář se tam stává víc a víc technikem, který se víc a víc klepe, jak to spojení dneska dopadne, jestli bude lepší než včera a jestli bude lepší za týden.

Času na opravdovou novinařinu je méně. Takže to byl ten hlavní důvod. S nadřízenými jsme uvažovali o více destinacích, až nakonec zvítězil Bangkok. Hlavně díky své výborné poloze, má velmi rozumnou dosažitelnost novinářských akreditací i víz. Thajsko je celkově vstřícné k novinářům, takže věřím, že to posluchači Českého rozhlasu ocení.

Víte o tom, že by nějací novináři odjížděli vysloveně kvůli koronaviru?

Já jsem odjížděl na konci ledna a vzpomínám si, že člověk zbystřil, když dostal informaci, že začíná částečná evakuace amerických diplomatů. Novináři to dobře vědí, ať se nám to líbí, nebo ne, Američané mají vždycky informace jako první. To je docela dobrý indikátor, pokud Američané začnou s evakuací svých lidí a diplomatů, že se něco bude dít. A také se dělo.

Že by vyloženě odjížděli novináři, to nevím. Ale měl jsem nedávno možnost nahlédnout do seznamu akreditovaných novinářů v Pekingu a zůstávají tam jenom ti z oblasti východní a jihovýchodní Asie a Afriky. Ostatní kolegové z Evropy, Austrálie, Spojených států nebo Japonska tam dojíždějí.

Sídlí například v Hongkongu jako kolegyně Barbora Šámalová z České televize nebo jako štáby CNN, BBC. Ostatní přijíždějí ze Soulu, Tokia nebo Bangkoku pokrýt zpravodajsky událost a zase se vracejí. Reportérů, kteří zůstávají v Pekingu, je velmi málo, důvodem je právě přístup čínských úřadů.

Souvisí to s koronavirem nebo obecně s tím, jaký mají čínské úřady vztah k západním novinářům?

Myslím, že to s koronavirem nesouvisí. Možná to bude mít ještě nějaký vývoj. Možná čínské úřady ještě zpřísní svůj už tak dost přísný postup vůči zahraničním novinářům, ale jde všeobecně o to, že dohled nad nimi je velmi přísný. Není to strach, že by člověk dělal něco, co se úřadům nelíbí, ale jak už jsem říkal, neskutečně vás to zdržuje a najednou zjišťujete, že 30, 50, 70 procent novinářského času trávíte tím, jak zprovoznit techniku.

Není teď ze strany čínských úřadů vůči dojíždějícím novinářům ještě větší represe, že by je třeba nechtěli pouštět?

Ne, v žádném případě. Myslím, že to bude mít velkou dohru, až Čína koronavirus porazí. Věřím, že čínské špičky společnosti a centrální vláda se začnou postupně vracet k tomu, co se stalo, a začne zúčtování. Začnou selektovat, která média a které země k nim byly více nakloněné v době krize a které naopak. Koneckonců už to začalo.

Čínský ministr zahraničí už před několika dny poděkoval Kambodži, Indonésii, Thajsku, Jižní Koreji a dalším zemím, že nezavřely své hranice, a naopak se na dálku zamračil směrem do Evropy nebo do Spojených států, že právě tyhle země Čínu odřízly.

Kdo kritizuje, je nepřítel lidu

V posledních dnech se změnilo referování čínských státních médií o nákaze. Jak to na vás působí?

To je velikánská změna. Vzpomínám na začátek ledna, kdy jsem se vrátil po dovolené do Pekingu, jak jsem byl fascinován, ale v tom špatném slova smyslu, jak státní televize naprosto ignoruje to, o čem už se v Evropě mluvilo a psalo, tedy že je Čína na prahu velké epidemie. Vzpomínám si na oslavy čínského Nového roku v polovině ledna, to byly rozjásané krásné estrády.

Radostné informace o tom, jak si dobře rozumí čínský a íránský prezident. Informace o blížícím se brexitu, ale že ve Wu-Chanu už vypukla epidemie, o tom nebyla ani zmínka. Postupně se to měnilo, měnil se přístup čínských úřadů pod tlakem informací ze zahraničí.

Jak referuje čínská televize o situaci teď?

To je něco, co vám potvrdí po relativně krátké době každý, kdo v Číně žije, a nemusí to být ani novinář. V čínském chápání světa a společnosti je novinář, a to teď nemyslím nijak hanlivě, služebník společnosti, služebník režimu. Pokud by informoval kritickým způsobem, je nepřítel lidu. Souvisí to s čínskou historií, v Číně nikdy neměl jedinec místo ve společnosti. Na nějaké individuality, na to si dodnes čínská společnost moc nehraje.

A pokud se někdo staví proti celku, je rozvratitel, je někdo, kdo brzdí pokrok. Pokud se nějaký čínský novinář s vámi nebojí mluvit, tak se vám stejně bude trošičku divit a časem začne říkat: „Vy jste strašně kritičtí. Proč to děláte? Brzdíte svoji zemi, novinář by měl být přece pravou rukou státu a sloužit lidu.“ A tady si uvědomíte ten velký rozdíl v chápání novinářské práce.

Oficiální čínská média je nutné brát s rezervou

Existují nějaká čínská média, která pochopila, že ten problém je tak obrovský, že takové respektování není správné?

V pevninské Číně taková média nejsou. Pokud by byla, tak by jejich existence byla otázkou několika dnů. Podle mého názoru je velmi dobrým zdrojem informací pořád ještě hongkongský deník South China Morning Post a jeho on-linová verze, i když přibývá západních novinářů, kteří tvrdí, že když si rozkryjete vlastníky tohoto listu, zase skončíte u špiček komunistické vlády v Pekingu.

Nicméně si troufám říct, že pořád ještě platí, že mají velmi dobré informace a velice originální přístup. Velmi dobrým zdrojem informací je také prověřený server Yellow Free Asia, ale to jsou platformy, na které se nepřipojíte v Číně právě bez těch VPN, o kterých jsme hovořili. Jsou to média, která jsou v Číně zakázána, a pokud nemáte VPN připojení, tak se na ně nedostanete. Většina Číňanů o nich vůbec neví.

A jak pracujete s oficiálními čínskými zdroji? S oficiálními médii?

Já je tak úplně nezatracuji. Vím, že někteří moji kolegové dodnes tvrdí, že jsou špatné, já si to ale nemyslím. Samozřejmě, musíte velmi opatrně přistupovat k číslům, množství přepravených cestujících, množství uzdravených lidí je třeba brát s rezervou a ověřovat úplně z druhé strany barikády.

Na druhou stranu si troufám tvrdit, že v takových médiích najdete spoustu zajímavých nepolitických námětů. V Českém rozhlasu máme pořady jako Zápisník zahraničních zpravodajů, kde se snažíme si od politiky odpočinout, a hodněkrát se mi stalo, že jsem v komunistickém tisku našel docela dobrý námět na apolitickou reportáž. Ale co se týká politiky, to není úplně ideální zdroj.

Občanští žurnalisté jsou neskutečně stateční

V době krize se do popředí dostává občanská žurnalistika. Jak to s ní v Číně je?

To je velmi krušné a je potřeba hluboce, hluboce smeknout před lidmi, kteří se tam občanské žurnalistice věnují. Čína má po celá desetiletí ve svém trestním zákoníku paragrafy, které hovoří o aktivitě proti státu, proti lidem.

To je paragraf, který je velmi obávaný a na který se dá navléknout mnoho věcí. Nemusí to být ani novinařina, může to být pouze nějaké polemizování o historii, filozofická pojednání a tak dále. A samozřejmě je to velký postrach pro místní lidi. Pokud se někdo skutečně věnuje občanské žurnalistice, jsou to neskutečně stateční lidé. A popravdě řečeno, řada z nich také špatně končí.

Jak je to s občanskými novináři teď v době koronaviru?

Co se týče boje proti koronaviru, občanská žurnalistika v Číně se odehrává přes sociální platformy, protože aby novinář chodil po Wu-Chanu, ptal se lidí, mapoval situaci, tak to je naprosto nepřijatelné. Bude okamžitě zastaven policií, bude legitimován a buď bude pokutován, nebo mu bude vyhrožováno, ať toho okamžitě nechá.

Všechno se odvíjí na sociálních platformách, na blozích, chatech a tak dále. Samozřejmě, čínské úřady jsou velmi bdělé a tamní cenzoři nejsou žádní amatéři. Přístup Číny k on-line platformám nebo k výměně informací on-line je na světové špičce.

Můžete být konkrétnější? Jak ke komunikaci na internetu Čína přistupuje?

Je to čtyřiadvacetihodinový permanentní dohled. Pokud příspěvek zavání provokací nebo dvojsmyslem, přičemž čínština je plná dvojsmyslů a aforismů, je okamžitě vymazán. Cenzoři pak jdou zpět po vláknech a zjišťují, kdo je autorem. Není to až tak těžké vypátrat, protože u nás není problém schovat se za anonymní diskusi, v Číně je to ale prakticky vyloučeno.

Každý účet je evidován, takže dohlížitelé velmi rychle zjistí, kdo je autorem nebo z jakého počítače přišla ta aktivita. Pak už je záležitostí několika hodin, maximálně dnů člověka vypátrat a naroubovat na něj ten paragraf.

V Číně sílí touha po svobodě

Používáte tyto blogery, občanské novináře a lidi, kteří informují přes sociální sítě, jako zdroj? Jak moc jste v jejich využívání obezřetný?

Je hloupost vstupovat do těch diskusí, protože jako zahraniční novinář máte být pozorovatelem a sdělovatelem. Podle mého názoru by člověk neměl diskusi zahušťovat, odsuzovat nebo schvalovat. Jen stát stranou a pozorovat. Samozřejmě je to časově velmi náročné, pokud nemluvíte plynně čínsky, musíte si nechávat takové diskuse překládat.

A tento svůj zdroj musíte krýt. Musíte mít spolupracovníky, kterým stoprocentně věříte a u kterých víte, že vám nenakukají něco, co není pravda. Je to jako v každé občanské aktivitě, prověřuje to čas. Obracíte se na kolegy, na čínské kamarády, které máte prověřené, kterým věříte, že by vás nikdy nenavedli na fake news a podobně.

Vnímáte, že by teď mezi Číňany byla atmosféra volání po svobodě slova?

Já si to tak úplně nemyslím. Odvíjí se to od toho, s kým mluvíte, jestli mluvíte s Číňanem, který pravidelně jezdí do západní Evropy, zná Prahu, zná náš pohled na svět, na demokracii, anebo mluvíte s člověkem, který vyrostl a celé jeho generace předchůdců vyrostly v Číně, ten to vidí trochu jinak. Touha po svobodě v zemi sílí, ale výklad svobody v čínském provedení a v našem západním je úplně jiný. Řada tamních obyvatel vám otevřeně řekne, že svobodu a demokracii v západním pojetí si úplně nepřejí.