V roce 1944 byl na nucené práce v Německu vyčleněn celý čtyřiadvacátý ročník mladých lidí. Mezi nimi i Ludmila Procházková (rozená Heimlichová). Z celkového počtu asi sedmi set tisíc nuceně nasazených jich přes pět tisíc zemřelo, většinou při spojeneckých náletech. Ludmila nálety přežila, dodnes má ale osmadevadesátiletá žena slzy v očích, když vzpomíná na to, jak se před bombami schovávali.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Ludmila Procházková se narodila v roce 1924 v Jevišovicích. Tatínek byl kočí na zámeckém statku, maminka pracovala v domácnosti a starala se o menší hospodářství. Poté, co vychodila měšťanku, našla i Ludmila zaměstnání na místním zámku. Pak ale přišel rok 1944 a ona i její vrstevníci museli odjet na práci do Německa. „Já jsem byla mezi Mnichovem a Dachau, jmenovalo se to Allach. Dělala jsem v továrně Bayerische Flugmotor v kontrole, kde se kontrolovaly šroubky,“ vzpomíná.
V dřevěných barácích bydleli lidé různých národností, Poláci, Holanďani, Italové. „Nás bylo v místnosti dvanáct, byly tam postele nad sebou, na jedné straně jsme byly my z Jevišovic, na druhé děvčata z Jemnice. Když jsme se tam nastěhovaly, byly tam štěnice,“ popisuje.
S kamarádkou byly živy hlavně z balíčků s jídlem, které jim rodiče posílali. Naštěstí se k nim prý pokaždé dostaly. „Naši zabili prase, vyudili, udělali flíčky, poslali mi to. Tamní jídlo se nedalo jíst. To bylo jen kozí maso a ti Italové a Holanďani na to čekali, až jim ho dáme. Oni nic jiného neměli, tak byli rádi, že se najedli,“ popisuje.
Na nucené práce byly už dříve povolány i ročníky 1920–1923. Z celkového počtu asi sedmi set tisíc nuceně nasazených jich přes pět tisíc zemřelo, většinou při spojeneckých náletech. „Němci měli přistavené auto a vozili je vždycky pryč. Tam byly takové náspy a dveře, tam jsme se měli schovávat, my jsme raději utíkali přes nádraží dál do polí a tam jsme čekali, až to přestane. Okna byla vytlučená, tak nám tam v noci byla zima. Zimy jsme si tam tedy užili dost,“ vzpomíná Ludmila Procházková.
Zajatci věděli, kdy bude nálet
V továrně pracovali i ruští zajatci. Ti prý už dopředu věděli, že bude nálet a děvčata upozornili. „Oni vždycky přišli, a říkali, že bude nálet, nevím, kde to vzali, ale věděli i hodinu. My jsme vždycky čekaly a až zahoukali, tak už jsme mazaly. Já jsem snad měla křídla, jak rychle jsem běžela,“ popisuje.
„To snad ani nemůžu popsat, jak to bylo hrozný. Byly tam s námi i takový děcka, byly z toho nervózní, já jsem je držela a oni křičeli maminko, to bylo hrozný,“ dojímá se při vzpomínce seniorka.
Před ruskými vojáky se musely schovat
Ludmila se z Neměcka vrátila naštěstí živá a zdravá. Jen se vzpomínkami, které ji dojímají dodnes. Krátce pracovala ještě ve Svitávce, osvobození už prožila v rodných Jevišovicích. I tenkrát ale zažila hodně strachu. „Oni ti Rusi byli někteří takoví divocí. Vlezli do jednoho domu, ti měli dvě dcery, chtěli je znásilnit, táta se jich zastal, tak ho zastřelili. My jsme chodili spát na půdu na seno a ve dne jsme byli doma, nikam jsme nechodili a čekali, než se to jako přehnalo,“ popisuje pamětnice.
Hned po válce se Ludmila provdala a už jako Procházková se s manželem odstěhovala do Brna, kde pracovala v továrně na bytový textil. Na důchod se ale vrátila do rodných Jevišovic. Dnes žije opět v Brně, i v devadesáti osmi letech jí paměť stále dobře slouží. I když na některé události by raději zapomněla. Připomíná jí je i současné dění na Ukrajině. „Když jsem slyšela, jak tam padaly bomby na tu porodnici, tak nevím, jak vy, ale já jsem z toho byla špatná,“ říká.
