Během rozsáhlého pumového útoku na centrum saských Drážďan, který 13. února 1945 spustilo britské letectvo následované Američany, zemřelo pětadvacet tisíc lidí. Třídenní inferno změnilo výstavní labskou metropoli v doutnající trosky a dodnes platí za jeden z nejbrutálnějších spojeneckých úderů, ke kterému proti civilistům za druhé světové války došlo.
Na popel a prach. Spojenecké bombardování před 75 lety srovnalo Drážďany se zemí
Spolkový kancléř Helmut Kohl přilétal 19. prosince 1989 do Drážďan z hospodářských důvodů. Od pádu Berlínské zdi uplynulo šest týdnů, a třebaže už leželo na stole téma opětovného sjednocení země, kterou rozdělili vítězové druhé světové války, křesťanskodemokratický politik chtěl se zástupci východního Německa jednat hlavně o finančních injekcích pro místní hospodářství.
Kohlova návštěva Drážďan se ale nakonec ukázala spíš jako státnická než ekonomická – a stala se i milníkem na cestě ke znovusjednocení Německa, k němuž došlo o rok později. V rámci kladení smutečních věnců za oběti světové války totiž bonnský politik vystoupil před ruinami kostela Panny Marie, které v centru města ještě na sklonku 80. let stály jako válečné memento.
Svůj projev ke vzrušenému tisícihlavému obecenstvu považoval za jeden z nejtěžších v životě, protože Londýn, Paříž i Moskva stále ještě měly strach z posílení německé role v Evropě, a logicky i z jeho územního propojování. Končící století, prohlásil Kohl, „opakovaně vidělo mimořádnou zodpovědnost Němců za mnohé zlo“ – a dodal to, co chtěli východní Němci slyšet: „Pokud to historická hodina dovolí, mým cílem zůstává jednota našeho národa.“
„Od tohoto dne přestala NDR existovat,“ zapsal si pak do deníku drážďanský básník Thomas Rosenlöcher. A je paradox dějin, že krok ke znovusjednocení udělali Němci ve městě, jehož likvidace o čtyřiačtyřicet let dříve měla sloužit jako výstraha právě před jejich jednotou – v zimě 1945 ovšem ještě fanatickou a pod nacistickou kuratelou.
obrázek
Sklidit bouři
Pro Spojené státy a Velkou Británii se poslední zima druhé světové války nevyvíjela tak příznivě, jak by spojenci očekávali. V létě čtyřiačtyřicátého roku sice došlo k vylodění v Normandii a už se podařilo osvobodit Paříž, chladné měsíce a vypjatá nacistická obrana ale vázaly vojenské síly v bitvě o Ardeny – zatímco Rudá armáda už operovala na Visle, postupovala Slezskem a mířila k Berlínu.
Sovětský generál Alexej Antonov proto na vrcholné velmocenské schůzce v Jaltě na Krymu počátkem února pětačtyřicet tlačil britskou i americkou delegaci k bombardování důležitých dopravních uzlů na východě Německa, aby se zabránilo v přesunu jednotek wehrmachtu na východní frontu a usnadnil další postup rudoarmějců.
Stalinově Moskvě chtěl prokázat neutuchající nasazení i britský ministerský předseda Winston Churchill; Kreml si ostatně na nedostatečnou razanci v Oválné pracovně i na Downing Street stěžoval již měsíce před zahájením operace Overlord a Britové rozhodný letecký úder na nacistické panství plánovali už od předchozího léta.
Ve hře bylo urychlení války, jejíž konec stále ještě nešel dohlédnout, jestřábi v britském armádním sboru v čele s velitelem bombardovacího letectva Arthurem Harrisem navíc na kobercové bombardování třetí říše bez ohledu na civilní ztráty tlačili taky – mimo jiné v odplatě za německé nálety na Londýn, které Luftwaffe podnikala zkraje bojů a které připravily o život přes dvacet tisíc lidí.
„Němci zaseli vítr a nyní sklízí bouři,“ prohlašoval Harris a upozorňoval na zkušenost, kterou královské letectvo s plošnými nálety svedlo udělat. První kobercový útok na německé cíle totiž podniklo už v noci na Květnou neděli roku 1942, kdy bombardovalo hanzovní město Lübeck, o rok později padaly britské pumy taky na střechy Hamburku.
Motivace pro další nálet se přitom neopírala jen o snahu pomoct pohybu front. Již zmíněný Lübeck ostatně z vojenského ohledu představoval spíš druhořadý cíl, coby středně velké město ale Britům posloužil jako vhodný tréninkový terč a útok s sebou vždy (aspoň jak si to myslel Londýn) nesl i psychologický aspekt: Němce měl vystrašit, demoralizovat a odvrátit od podpory Adolfa Hitlera.
To byl i důvod leteckého napadení Drážďan, k němuž došlo pouhé dva dny po konci krymského rokování – v noci ze 13. na 14. února 1945.
Podívejte se: Dobové zpravodajství mediální společnosti British Pathé
Zničit železniční uzel
Výstavní metropole, která se v osmnáctém století pod vládou saských králů změnila v perlu německého baroka přezdívanou Florencie na Labi, představovala v roce 1939 se svými šesti sty tisíci obyvatel sedmé největší město Německa a ještě v srpnu 1944 byla spolu se slezskou Vratislaví posledním hospodářským centrem říše, kterého se přímo nedotkla válečná vřava.
Pro opodstatnění jeho chystané paralýzy existovaly strategické důvody. Místní obchodní a průmyslová komora ve druhém roce války město vychvalovala jako jednu z čelných dílen Říše, hned padesát tisíc zdejších obyvatel pracovalo ve zbrojním průmyslu a v drážďanském katastru fungovala chemická, ocelářská i radiotechnická výroba, která stále ještě svedla zásobovat wehrmacht.
Drážďany navíc fungovaly jako třetí největší železniční uzel nacistického Německa, křižovala se zde severojižní trasa Berlín–Praha se západovýchodním spojením Lipska a Norimberku na jedné a Vratislavi a Varšavy na druhé straně. Místní tratě tak svedly obsluhovat průmyslové zóny v Podkrušnohoří i Lužici stejně jako transportovat vojáky na východní frontu (a v posledních měsících války v opačném směru i německé utečence z oblastí dobývaných Sověty).
Ve spojeneckých plánech ovšem Drážďany ještě v únoru 1945 fungovaly jako alternativa k Berlínu, kdyby jeho bombardování neumožnilo počasí, a když zde k útoku před pětasedmdesáti lety nakonec došlo, necílil výlučně strategicky; bomby sice likvidovaly koleje, padaly ale do historického centra, a nikoliv na periferii s průmyslem a vojenskými posádkami (viz infografika).
Historik Herfried Münkler k tomu v knize Němci a jejich mýty poznamenává: „Aby se zabránilo tomu, že velká část bomb spadne do zahrad a parků bez většího účinku, bylo nutné se soustředit na centrum. Přitom se měly tříštivé a zápalné bomby kombinovat tak, aby vznikla zničující ohnivá smršť, jaká se poprvé realizovala v Hamburku.“
Bombardování Drážďan
Rozpoutat inferno
Bombardování začalo 13. února 1945 krátce po desáté večer, druhá vlna náletu přišla o tři hodiny později. Těžké britské bombardéry Lancaster svrhly na město víc než dva a půl tisíce tun zápalných a trhavých pum, útok netrval ani šedesát minut.
„Ztratil jsem pojem o čase,“ popsal první okamžiky po náletu německý spisovatel Victor Klemperer. „Venku bylo světlo jako ve dne. Na Pirnském náměstí, v Marschallstrasse a někde u Labe nebo za ním jasně hořelo. Půda byla zakrytá střepy. Vál zběsilý vítr. Přirozený, nebo od plamenů? Zřejmě obojí.“
Městské centrum, tvořené úzkými uličkami a historickými budovami s dřevěnou konstrukcí, rozpoutání ohnivé bouře ještě usnadnilo. Zničující žár dokázal tavit i skleněné lahve ve sklepích a rozpoutané inferno už po prvním bombardování změnilo v ruiny bezmála dvanáct tisíc budov, architektonické klenoty města nevyjímaje.
Rezidenčnímu zámku saských kurfiřtů roztavily plameny střechu a objekt vyhořel do základů. Po válce se v jeho sklepích pěstovaly houby a s obnovou se začalo až v devadesátých letech.
Semperova opera do značné míry lehla popelem. Požár zničil hlediště a jeviště i opětovná výstavba novorenesančního divadla začala až tři dekády po bombardování (1977).
Věhlasný barokní areál drážďanského Zwingeru se změnil v ruiny, vysoké teploty dokonce nenávratně poškodily strukturu pískovce. A totéž stálo i za zkázou kostela Panny Marie.
Frauenkirche představující jednu z dominant labského panoramatu sice po kobercovém náletu nejprve zůstal stát, rozžhavené pískovcové zdi ale neunesly „kamenný zvon“ – monumentální kupoli, pod jejíž tíhou se barokní chrám po dvou dnech zhroutil.
Zasažena byla i zoologická zahrada, z níž se zvířata v panice rozprchla na všechny strany. Nad hořícím městem kroužil orel a mezi rozvalinami pobíhal pološílený lev, kterého lidé nazítří zastřelili. To už ale přišel úder znovu.
Den po Britech, 14. února 1945, se nad městem objevily bombardéry americké 8. letecké armády. Jejich cílem tentokrát bylo seřaďovací nádraží. V důsledku špatné viditelnosti, která znemožnila přesné vizuální zaměření, postihlo bombardování poměrně velkou plochu města.
Americké „létající pevnosti“ B-17 nad Drážďanami přeletěly ještě 15. února. Také při této příležitosti bylo bombardování nepřesné a zasáhlo i okolí města.
GALERIE
Bombardování Drážďan v roce 1945: Fotografie Richarda Petra ukazuje pohled na zříceniny drážďanské katedrály a zničenou Semperovu operu. Snímek byl pořízen 17. září 1945
Vidět „fantastickou záři“
„Florencie na Labi, pýcha německé barokní architektury, přestala existovat,“ komentoval důsledky likvidačního náletu historik Münkler. K útokům odstartovalo celkem třináct set britských a amerických bombardérů, které na město shodily kolem čtyř tisíc tun bomb. Na ploše patnácti čtverečních kilometrů zbyly z Drážďan jen ruiny, popel a prach.
Město hořelo tři noci a tři dny a rozpoutanou bouři šlo spatřit i ze stokilometrové vzdálenosti. Jeden britský pilot, který se likvidace saské metropole účastnil, napsal: „Fantastická záře byla viditelná ze vzdálenosti 320 kilometrů. I z výšky 6700 metrů jsme ve světle plamenů rozeznávali podrobnosti města. Poprvé po mnoha náletech, jichž jsem se zúčastnil, jsem pocítil účast s lidmi tam dole.“
Přesné počty obětí nejsou známy dodnes. Kromě půl milionu stálých obyvatel se totiž během útoku v Drážďanech nacházely statisíce anonymních vysídlenců prchajících z východních území před Stalinovou armádou, v místních fabrikách navíc pracovali i nuceně nasazení. Komise německých historiků došla k osmnácti tisícům prokazatelných obětí, přičemž celkový počet mrtvých se podle expertů pohybuje kolem pětadvacet tisíc osob.
Sami spojenci utrpěli jen malé ztráty, protože nacisté považovali labské město za bezpečné, čemuž odpovídala i jeho slabá protiletecká obrana. Ze stejného důvodu vázlo i zajištění krytů pro obyvatele, což se spolupodepsalo na vysokém počtu mrtvých. Ti byli pohřbíváni či hromadně spalováni s velkým spěchem, aby se zabránilo propuknutí infekcí. Těla se v městských ruinách ovšem nalézala ještě dvanáct let po zničujícím úderu.
obrázek
Hodit na královnu vejce
Likvidace Drážďan vyvolala už bezprostředně po události otázku, nakolik byla vojenskému významu města adekvátní. Při britském útoku na Hamburk sice zahynulo o patnáct tisíc lidí víc než v Drážďanech a co do počtu zničených objektů bylo saské město až za Kolínem nad Rýnem, Dortmundem a Pforzheimem, avšak nikdy předtím nebylo německé civilní obyvatelstvo vystaveno během několika málo hodin tak masivnímu a koncentrovanému útoku.
Vedle vypáleného centra totiž zůstávala kasárna a průmyslové objekty v podstatě nedotčeny a železniční trať se podařilo uvést do provozu relativně záhy. Podle mnohých historiků proto cílení útoku nedávalo strategický smysl.
Úlohou bylo Němce ztrestat a Drážďany zafungovaly jako cíl, který byl sice vojensky arbitrární, ale psychologicky mohl fungovat – minimálně u Britů, kteří viděli sílu svého letectva a odhodlání skoncovat s hitlerovským běsněním. „(Maršál) Harris neudělal nic víc, než že přispěl k bezpodmínečné kapitulaci Německa,“ prohlásil před časem například Paul Oesterreicher, představený katedrály v britském Coventry, které za války pustošily naopak útoky Luftwaffe.
Pro mnohé Němce ovšem zůstávala likvidace saské perly temným a nepochopitelným dějem ještě v době, kdy se k ruinám mariánského kostela postavil kancléř Kohl. Královna Alžběta II. sice ve smířlivém gestu přispěla do fondu na obnovu Frauenkirche (vysvětit se ho znovu podařilo v roce 2005), když ale v říjnu 1992 během své návštěvy spolkové republiky zavítala do města zničeného královským letectvem, házeli po ní demonstranti vejce.
Jak potom k jednomu z nejspornějších spojeneckých tahů v druhé světové válce poznamenává novinář německého Weltu Sven Felix Kellerhoff: „Mnozí si myslí, že Drážďany byly v únoru 1945 napadeny kvůli zničení německé identity. Skutečnost je prostší. Barokní město bylo zničeno zkrátka proto, že to Royal Air Force dovedly.“
Kupole drážďanského Frauenkirche po jeho obnově