Bylo jim dvacet let a čekalo je nucené nasazení v Německu. Mladí Čechoslováci odjížděli v roce 1942 z protektorátu do Říše, kde měli pracovat především v továrnách. Část z nich ale po příjezdu do Berlína zjistila, že je čeká ještě mnohem delší cesta. Zhruba 1800 jich nacisté odvezli do Norska, aby za polárním kruhem stavěli opevnění a železnici. Čekal je obrovský mráz, nedostatek jídla, ale také velice přátelští místní obyvatelé. Tito muži si podle místa svého totálního nasazení začali po válce říkat Noráci.
„Tatínka přidělili do Trondheimu k firmě Georg Wendel. Svařovali tam nějaké trubky, ze kterých se pak stavělo opevnění. Bydlel s ostatními Čechoslováky v pracovním táboře, v takové dřevěné budově, kde jich bylo asi 20, 25, a spali tam na pryčnách. Tatínek byl ze šesti dětí, takže mu kolektiv tolik nevadil a snášel to dobře,“ popisuje Jarmila Kodýmová. Její otec Josef Lébl strávil na nucené práci v Norsku dva roky. Pak se mu podařilo uniknout.
Jména a příběhy takzvaných Noráků nově dokumentuje projekt historiků z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Akademie věd. Ti také nabízí poprvé ucelenou on-line databázi dosud známých československých mužů, kteří se na nucené práci ve Skandinávii za války ocitli. Seznam ale stále doplňují – také díky tomu, že se jim ozývají pamětníci a především potomci Noráků jako Jarmila Kodýmová.
Ty nejsilnější trápil hlad i nedostatečné oblečení
Josef Lébl se narodil 1. března 1922 v Řitce v tehdejším okrese Praha-venkov. Na podzim 1942 dostal povolání k nucenému nasazení jako další stejně staří muži. Vlivem pokračující války a ztrát na frontě nacistům chyběli schopní pracovníci v průmyslu, především v tom zbrojním. Proto z obsazených území povolávali k často až otrocké práci mladé lidi ve věku kolem dvaceti let.
Společně s takovými nasedl Josef Lébl na přelomu října a listopadu na vlak do Berlína, kde měl dostat další informace k tomu, kde bude v Německu konkrétně pracovat. „Že by měl pracovat v Norsku, to původně před odjezdem z domu vůbec nevěděl. Až když přijeli do Berlína, tak tam ty hochy třídili a ty nejsilnější poslali na sever, protože tam byla nejnáročnější práce. A vybrali i tatínka,“ vysvětluje Léblova dcera.
Podle historiků se takto do Osla dostalo počátkem roku 1943 asi osmnáct stovek Čechoslováků. „V Berlíně vybrali ty nejzdatnější, kteří prošli rentgenovým vyšetřením. Měli tam být na dobu neurčitou a většina tam opravdu byla až do konce války,“ popisuje Vendula V. Hingarová z Oddělení skandinavistiky z Filozofické fakulty UK a spoluautorka projektu Noráci.
V Norsku se dostali asi na patnáct různých míst. Z Osla směřovali do Trondheimu, kde velká část v pracovním táboře zůstala. V dřevěných barácích bylo místo zhruba pro pět tisíc lidí a kromě Čechoslováků sem nacisté odesílali také mladé muže z Holandska, Belgie nebo Dánska. A v Trondheimu bydlel i Josef Lébl.
„Jezdil pak i na různé montáže. Ta místa, kde byl, si vypsal na kufr,“ ukazuje Jarmila Kodýmová, která má otcovo zavazadlo pečlivě schované dodnes. A v něm řadu deníků, dopisů, pohledů i dalších dokumentů, které si na památku ponechal. Přestože ve dvaceti letech to podle své dcery bral jako zajímavé dobrodružství, rozhodně se nejednalo o rekreaci.
„Tatínek moc rád jedl, a právě jídlo ho tam dost trápilo. I v denících píše, že ho měli málo a ne moc dobré. Mohli ale alespoň z domova dostávat balíčky, které ale ne vždycky dorazily a někdy byly vykradené. I v těch dochovaných dopisech domů rodiče prosí, aby mu poslali něco k jídlu,“ popisuje Léblova dcera. „Pracovali tam v poměrně drsných severských podmínkách a jejich oblečení i strava byly nedostatečné,“ potvrzuje Hingarová. To pocítili zvlášť ti, které nacisté nasadili na práci až za polárním kruhem v Narviku a dalších městech.
Norové měli Čechoslováky rádi. Byli na tom totiž stejně
Jednu výhodu ale totální nasazení v Norsku oproti nucené práci v Německu mělo – místní obyvatele. Norsko totiž bylo okupovanou zemí stejně jako Československo. A to oba národy spojovalo.
„Norové se našich nuceně nasazených mužů nijak nestranili. Když se dozvěděli, že jsou z okupovaného Československa a jsou vlastně na stejné lodi, tak se často rychle spřátelili,“ podotýká Hingarová. A potvrzuje to i Jarmila Kodýmová.
„Tatínek vždycky vzpomínal, jak byli Norové úžasní. Že byli moc přátelští a zvlášť Čechy měli rádi. Na Vánoce mu třeba dali krabici chlebíčků nebo čokoládu. Tatínek se rychle naučil norsky, takže neměl problém ani s domluvou s místními,“ popisuje jeho dcera. I díky tomu si tam našel známost – dívku Inger, která pracovala v knihkupectví a se kterou si dopisoval ještě i po válce. I její dopisy našla Jarmila Kodýmová v tatínkově kufru. Protože ale byly v norštině, porozuměla jim až teď, když jí je odborníci z projektu Noráci pomohli přeložit.
„Tatínek si Norsko zamiloval. Pamatuju si, že jako malé mi ze svých deníků každý večer četl. A v nočním stolku měl dokonce norskou vlajku,“ vzpomíná.
Někteří se pokusili o útěk. A dostali se až do vojenských jednotek v Británii
I přesto byla stále válka a téměř všichni se především toužili vrátit co nejdříve domů. Někteří muži se dokonce pokusili o útěk.
„Lákala je blízká hranice neutrálního Švédska a téměř stovce z nich se ji podařilo překročit. Několika desítkám se pak povedlo dostat ze Švédska do Velké Británie, kde vstoupili do Československých zahraničních jednotek,“ popisuje Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a spoluautor projektu Noráci. Skandinávie byla ale od protektorátu daleko, a proto někteří muži k útěku využívali především období dovolené.
„Teoreticky měl na dovolenou nárok každý, prakticky se ale domů do protektorátu na několik dní dostala jen část z nich. Do doby dovolené se jim navíc počítala i cesta z Norska do Československa, která často celkově přesáhla i samotnou dobu, kterou pak mohli strávit doma s rodinou,“ vysvětluje Maršálek.
V protektorátu se pak část z nich snažila zajistit potvrzení o pracovní neschopnosti, aby se do Norska nemusela vrátit. Po pár dnech totiž museli zpět do Skandinávie. A z dovolené se tam vrátil i Josef Lébl.
„Jednou měl asi deset dní dovolenou, navštívil tady všechny kamarády, rodinu a vrátil se. Až v říjnu 1944 se dostal domů podruhé, ale to už tady zůstal, protože viděl, že válka končí. Tak pracoval v lese tady v okolí Řitky. Někdo ho ale asi udal, a tak byl nějakou dobu na Pankráci. Ale protože už se blížil květen 1945, tak ho nechali dělat nějaké drobné práce po Praze,“ vysvětluje Jarmila Kodýmová.
Podobným způsobem se část mužů také nevrátila, ovšem riskovali riziko potrestání. A podle historiků navíc represe v takovém případě nehrozila jen jim, ale i jejich rodinám.
Vzpomínky shrne kniha i výstava
Většina nuceně nasazených mužů tak v Norsku skutečně zůstala až do konce války. Pak museli ještě čekat na oficiální repatriaci, která se v některých případech protáhla až na tři měsíce, než se dostali domů. Na severu jich za dobu války zemřela zhruba desítka – především kvůli pracovním úrazům. A velká část z nich na Norsko, a zejména na tamní obyvatele, vzpomínala ráda.
Podle historiků a svědectví potomků se také většina chtěla do Norska znovu podívat. Ale jak shrnují autoři projektu Noráci: „Po roce 1948 cestovat nesměli, po roce 1989 už velká část z nich kvůli věku nemohla.“ Do země se taky už nikdy nepodíval ani Josef Lébl, přestože si všechny hmatatelné vzpomínky uchoval v kufru, se kterým na podzim 1942 do Norska přijel. A právě o ně se rozhodla Jarmila Kodýmová s historiky podělit.
„Bylo mi líto, že máme ty věci schované na půdě, a říkala jsem si, aby nakonec neskončily na smetišti. Tak jsem hledala, kde by o ně mohli mít zájem, a našla jsem zmínku o projektu Noráků,“ popisuje Kodýmová setkání s historiky. Všechny dokumenty, fotografie a korespondenci jim následně umožnila naskenovat.
Historici spolupracují při tvorbě databáze a získávání informací s kolegy z Norské univerzity v Trondheimu v rámci Fondů EHP. Právě díky tomu se jim podařilo získat kartotéku československých nucených pracovníků z národního archivu v Oslu, která tvoří základ databáze.
Na adresy z kartotéky historici navíc na jaře poslali dopisy s žádostí o spolupráci. A ozvalo se jim několik potomků nuceně nasazených, kteří na stejném místě dodnes bydlí. Autoři projektu nyní chystají publikaci, ve které by chtěli shrnout vše, co se zatím o Norácích dozvěděli. A stále prosí další jejich potomky o spolupráci. K tématu uspořádali i putovní výstavu, která je v současnosti v Praze a po Novém roce pak zamíří do Plzně a do Brna. Více informací na www.noraci.cz.
