Architekt Petr Haimann se v roce 1941 jako tříletý chlapec z brněnské židovské rodiny ocitl v terezínském ghettu. Jeho otec Karel Haimann byl projektantem a autorem vzduchotechniky v brněnské vile Tugendhat. V Terezíně pracoval jako instalatér. Němci ho potřebovali, a to ho i s manželkou a synem zřejmě zachránilo před transportem do Osvětimi.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
„Bydleli jsme v kasárnách, bylo to takové pevnostní město. Byli jsme ve velké místnosti, samé ženy a několik dětí. Spali jsme na třípatrových palandách, bylo nás tam opravdu hodně,“ vzpomíná Petr Haimann nad starými fotografiemi.
V Terezíně měl kamaráda, i on přežil a zůstali přáteli dodnes. „Jako kluci jsme běhali na bašty, byly to vlastně hranice opevněného města,“ popisuje. Později začali chodit i do improvizované školy. „Byla tam jedna učitelka, které zavedla školu. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale oni ji pak poslali dál a tím to skončilo,“ vypráví a vzpomíná i na divadlo, které se v Terezíně hrálo.
Maminka byla zaměstnaná v kanceláři. „Jednou jsem tam za ní byl, zrovna tam přišli na kontrolu esesáci. Rozletěly se dveře a stál tam chlap v rajtkách a ještě nějací další. Stačil jsem vlézt pod stůl, abych nebyl vidět. Takže jsem viděl jenom ty vyleštěný holinky a rajtky,“ vzpomíná.
Prarodiče zahynuli v Osvětimi
Pevnost sloužila nacistům k soustředění Židů do doby, než připraví místa k jejich úplné likvidaci. Od října 1942 pak směřovaly téměř všechny transporty z Terezína do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. „Babička s dědečkem, ti šli do transportu velice brzo. Byli s námi v Terezíně. Já si na dědečka ještě pamatuju, protože mě nosil na ramenou. Oba skončili v plynu,“ říká Haimann.
Podle něj se on s rodiči do transportu nedostali díky tatínkovi, který byl projektantem. Například v brněnské vile Tugendhat navrhoval celou vzduchotechniku. Protože práci rozuměl, dělal v Terezíně v podstatě instalatéra. „Oni si takové lidi Němci drželi, protože měli strach z infekcí,“ míní pamětník.
Zase máme sardinky
Petr Haimann vzpomíná i na natáčení propagandistického filmu o Terezíně. „Jednou přijela nějaká mezinárodní komise, podívat se, jak to tam vypadá, jestli netrpíme. Tak vznikl takový film. Přes noc tam visely reflektory, aby vyrostla tráva. Během několika dnů se to tam změnilo, my jsme se museli naučit například větu ,Schon wieder essen Sardinen‘…že musíme zase jíst sardinky a podobně. Ale my jsme vůbec nevěděli, co to je,“ směje se.
Za necelé čtyři roky prošlo terezínským ghettem více než 140 tisíc mužů, žen a dětí. Od jeho vzniku do osvobození přímo tam zemřelo na pětatřicet tisíc vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek. Mezi nimi i děti.
Osvobození Terezína
„Já si pamatuju až to osvobození, to byli Rusi. Jeli po silnici kolem Terezína, na koních, měli vozy a ty byly plné toho, co kde nabrali. No ale samozřejmě lidé byli nadšení, protože viděli, že tím pádem to končí,“ popisuje osvobození tábora. „Jeli jsme zase ve stejných dobytčácích, jako jsme jeli tam, domů,“ říká.
Tatínek v Terezíně zůstal, aby pomohl při jeho likvidaci. Naštěstí přežil i tyfus, který tam vypuknul. Jeho bratr na něj po návratu domů zemřel. „Měl jsem nějaký nález na plicích. Nesměl jsem cvičit a byl jsem pochopitelně hodně hubený. Je fakt, že jsem dlouho nejedl maso, protože jsem to neznal. Potom jsem začal jíst párky. Když jsem slyšel jáhly, tak se mně navalovalo. Protože to tam bylo pořád,“ popisuje.
Od skončení války žije Petr Haimann v Brně. Vystudoval architekturu a v tomto oboru pak i působil. Památky z Terezína pečlivě schraňuje, historii je třeba stále připomínat. Přestože se z ní podle něj zejména mocní málokdy poučí. „Prostě lidé musejí mít vždycky nějakého nepřítele nebo někoho, koho by mohli z něčeho obviňovat,“ uzavírá.
