Barokní zámeček v Barchově na Královéhradecku vstává z popela. Ruina, o kterou se nestarali ani socialistické úřady, ani porevoluční restituenti, se vrací do života za pomoci manželů Součkových; ti přitom původně měli zájem jenom o zdejší pole.
Zámek v obci Barchov, na půli cesty mezi Hradcem Králové a Chlumcem nad Cidlinou, vyrostl ve třetině osmnáctého století, když si ho nechal postavit královéhradecký hejtman Kryštof Norbert Voračický z Paběnic.
Na výzdobě drobného barokního objektu se při jeho vzniku podílel i český barokní mistr Petr Brandl, o dvě stě let později zde čerpal inspiraci pro svou románovou pentalogii o venkovských povstáních také spisovatel Václav Kaplický. Autor slavného Kladiva na čarodějnice do stěn barchovského zámku situoval část děje románu Smršť (1955).
V té době ovšem už patrový zámeček nezažíval své nejlepší roky. Od poúnorového znárodnění ho vlastnil chlumecký státní statek (a v kapli skladoval mrkev), v sedmdesátých letech objekt používal okresní archiv a péči stavbě po Listopadu nevěnovali ani restituenti. V roce 2003 pak zámek odkoupili Italové a zdevastovaný objekt přivedli na kraj demolice.
Záchrana se jmenuje Součkovi
„Konstelace, kdy někdo přijde a o vlastní vůli se začne o objekt tím nejlepším způsobem starat, není obvyklá,“ uvádí ale v současnosti ředitel pobočky Národního památkového ústavu v Jaroměři Jiří Balský.
Tím „někým“ byli manželé Součkovi, kteří se před šesti lety rozhodli pořídit zdejší stohektarové pole, a zámek jim k půdě připadl nádavkem. A protože jim svědomí nedovolilo nechat objekt spadnout, pustili se do nákladné rekonstrukce.
„První byla oprava celé střechy a poté podříznutí budovy, aby se mohlo pokračovat v opravách,“ uvádí majitelka zámku Daniela Součková. Stavba tak kromě trámů a krovu dostala i nová okna a fasády, rekonstrukcí – při které pomáhaly i archivní fotografie – prošlo také první patro a do budoucna by se měl zámek otevřít veřejnosti.
Pole, které Součkovy k zámku před lety přivedlo, dnes nákladné opravy postupně financuje. Stály už desítky milionů. Kolik přesně ale raději říkat nechtějí, lidé prý dokážou závidět dokonce i starosti.
