Řada veřejných komentátorů střední a starší generace velmi ráda dává najevo, co si o mladších lidech myslí. Psycholog Dalibor Špok v rozhovoru pro Český rozhlas uvedl, že pro dnešní dvacátníky a třicátníky je stávající pandemie zřejmě jejich první velká životní krize, jiní by je rovnou poslali pracovat na pole nebo alespoň na vojnu, aby poznali život a konečně dospěli. Podobné komentáře ovšem svědčí spíše o myšlení a předsudcích těch, kdo je pronášejí, než o mladší generaci samotné.
Pakliže u dnešních dvacátníků snad ještě může přetrvávat mladistvý optimismus, třicátníci si už prožili finanční krizi v roce 2008, která se v Česku překlopila do vleklé recese, jež trvala až do roku 2014. Současným třicátníkům bylo při pádu Lehman Brothers mezi osmnácti a osmadvaceti lety, na konci krize v roce 2014 čtyřiadvacet až čtyřiatřicet. Nelze tedy říct, že by si někdo z nich krizí neprošel.
Minulá data o nezaměstnanosti mladých lidí ve věkové skupině 15–24 let navíc ukazují, že ekonomická krize tuto věkovou skupinu zasáhla zdaleka nejvíce, v podobě omezených pracovních možností a odložených kariér. V roce 2012 dosáhla nezaměstnanost mladých lidí téměř dvaceti procent a na poloviční čísla se dostala až před čtyřmi lety.
Daleko horší situace mladých lidí je dodnes v jiných zemích Evropské unie, zejména v Řecku, Itálii a Španělsku. Není nadsázkou, když řekneme, že následky ekonomické krize zde ještě neodezněly. Jedna třetina mladých lidí do 25 let v Itálii a Španělsku stále nemá trvalou práci a hledá ji. Sen o opuštění bydliště rodičů a založení rodiny je pro mnoho dvacátníků a třicátníků neuskutečnitelný. Vícegenerační domácnosti, v nichž se tak snadno šíří nemoc COVID-19, nejsou ve Španělsku a Itálii kulturní volbou, ale ekonomickou nutností.
Nízká nezaměstnanost neznamená život bez zátěží
Podle statistik byla v Česku nezaměstnanost mladých před vypuknutím pandemie vůbec nejnižší v celé Evropě. Existence bez pracovních příležitostí je tak v porovnání s vrstevníky z jiných zemích tolik nezatěžovala, řešit ale museli jinou krizi – bytovou.
Dostupnost vlastního bydlení byla podle analýzy společnosti Deloitte nejnižší v celé Unii. Rapidně rostoucí náklady na bydlení v posledních letech samozřejmě postihují populaci nerovnoměrně – zvýhodňují ty, kdo už nějaké nemovitosti vlastní, a naopak ztěžují situaci těm, kdo si je chtějí pořídit, tedy především dvacátníkům a třicátníkům. Po zpřísnění pravidel pro hypotéky Českou národní bankou si jen velmi malé množství mladých lidí může dovolit pořídit si na úvěr bydlení bez pomoci rodičů.
Dnešní třicátníci tak již museli řešit souběh ekonomicky náročných situací, které předchozí generace v takové míře neznaly. Výroky o tom, že krize je pro ně příležitostí dospět, případně že jde o první krizi, se nezakládají na znalosti jejich nelehké sociálně-ekonomické situace.
Pakliže se současný ekonomický propad překlopí do dlouhodobější recese, budou jí nejvíce zasaženi především ti, kdo teprve vstupují na trh práce nebo zatím pracují na různé formy dohody mimo pracovní poměr. Vedle nedostupného bydlení se tak budou potýkat ještě se zamrzlým trhem práce, na němž si budou konkurovat se zkušenějšími uchazeči.
Zatímco dnešní třicátníci při předchozí krizi na trh práce vstupovali přece jen s jistou komparativní výhodou znalosti digitálních technologií a lepší jazykovou výbavou, dnešní náctiletí a dvacátníci už si jen s tímto nevystačí. Buď zaměstnavatele přesvědčí, že mají ještě lepší vzdělání a specifické kompetence, nebo budou muset akceptovat horší pracovní podmínky a budou déle závislí na pomoci rodičů. Případně budou prodlužovat studium, aby čerpali alespoň nějaké výhody, jako je dotované jízdné nebo daňové slevy, nebo prostě jen oddálili nástup na pracovní trh.
Vliv početné generace
Lidé narození mezi lety 1935–1945, kterým je dnes pětasedmdesát až pětaosmdesát let, utvářeli podobu této země v posledních třiceti letech a dodnes ji nepřestávají významně ovlivňovat. Generace, do níž patřili nebo patří porevoluční prezidenti Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman, zahrnuje i řadu dalších významných intelektuálů, ústavních činitelů a veřejně činných osob (např. Pavel Rychetský, Petr Pithart, Karel Schwarzenberg, Václav Bělohradský, Jiřina Šiklová, Jan Sokol, Helena Illnerová).
Mnozí příslušníci této generace byli aktivní v obrodném hnutí šedesátých let, následně v disentu, případně přežívali v šedé zóně, a po revoluci pak plně využili získané zkušenosti a kontakty a zrychleně uskutečňovali své odložené profesní a politické kariéry, které často trvají dodnes. Bez nadsázky lze říci, že jde o nejvlivnější generaci 20. století.
Politickému vlivu starší generace napomáhá také početnost a voličská disciplína, která je u lidí v důchodovém věku velmi vysoká. Zatímco v roce 2008 tvořili lidé nad pětašedesát let 14,74 procenta tuzemské populace, o deset let později už to bylo 19,42 procenta. Penzisté tak představují čím dál početnější část populace, jejímž očekáváním, hodnotám a strachům se významně přizpůsobují také politické a kulturně-politické programy.
Stárnutí elektorátu bude pokračovat s tím, jak se začnou do důchodového věku dostávat i generace Husákových dětí. Brzy proto ani nebude možné sestavit žádnou vládu, v níž by nebyly významně zastoupeny politické strany, které zastupují zájmy a hodnoty nejstarších generací.
V kontextu demografických změn není třeba mít až tak velký strach o to, že by se na potřeby a obavy starší generace zapomínalo. O solidaritě by se však nemělo hovořit jen jednosměrně, tedy od těch mladších ke starším, ale i obráceně. A v tomto si česká společnost až tak příkladně nevede.
Nehledět jen na vlastní dobré dožití
O stavu mezigenerační solidarity vypovídá nejlépe to, jaká pozornost se věnuje tématům, která mladé lidi trápí nejvíce – globální změny klimatu.
Pětašedesátiletý premiér Andrej Babiš před časem prohlásil, že nechápe, proč máme řešit, co bude s klimatem v naší zemi v roce 2050 – a můžeme mu to věřit. Ministr za ANO Karel Havlíček zase hned po propuknutí koronavirové krize přispěchal s iniciativou za odstoupení od mezinárodních klimatických závazků a premiér Babiš ho v tom samozřejmě podpořil. Takový přístup je důkazem absence solidarity vůči mladším generacím a zjevnou mezigenerační nespravedlností.
Politici sledují především krátkodobé zájmy a jsou ochotni velmi rychle redukovat investice na modernizaci energetiky nebo do školství a v důsledku tak škrtnout mladým lidem naději na budoucnost.
V současné krizi je třeba připomínat, že mezigenerační solidarita musí být vzájemná. Ti mladší a méně zdravotně ohrožení zásadně omezují ekonomickou činnost, školní docházku, kolektivní sporty nebo k životu nezbytné setkávání s přáteli a počítají s tím, že následující léta pro ně nebudou jednoduchá. Ti starší věkem by na oplátku nemuseli hledět jen na to, jak sami dožijí, ale i na to, aby předali těm mladším fungující instituce a svět, který bude k žití.
Milan Hanyš
Autor je filosof a historik idejí. Působí na Univerzitě Karlově a na Masarykově ústavu Akademie věd.
