Říkali mi ministr informací a hrozně mě bavilo vyšetřovat, vysvětluje Jaroslav Kmenta, proč se dal na investigativní novinařinu

Přišel s velkými kauzami jako Grossův byt, Kolibřík – Mazánek nebo Věci veřejné. Snad ještě lépe než v politice se vyzná v podsvětí, na tři knihy vydala jeho zjištění o kmotru Mrázkovi i Radovanu Krejčířovi. Investigativní novinář Jaroslav Kmenta ale umí psát články i o počasí. A jednu chvíli pracoval dokonce pro bulvár. „Kmento, odejděte, nebo se budu zlobit,“ křičel na něj také přes zavřené dveře Václav Klaus. To bylo v období dělení Československa a Kmenta pracoval v agentuře ČTK. O svých začátcích, přešlapech a historkách mluví v podcastu Background ČT24.

Jeho texty shazují vlády a obnažují politiky. Zahajují trestní řízení a popisují praktiky v podsvětí. Z konce „hrdinů“ svých investigativních reportáží ale Jaroslav Kmenta radostí nejásá. „Jednou se mě novináři ptali, z jaké kauzy jsem měl největší radost. U které jsem šílel radostí, že odstoupil nějaký politik. Ne, to není největší radost života novináře. Největší radost je, když můžete někomu pomoct,“ odpovídá. Stačí, když upozorní na nějaký problém, který se začne řešit.

Taková byla už jeho první velká investigativní práce, když se v roce 1993 začal pídit po zdraví válečných veteránů z války v Zálivu. Pracoval už pro Mladou frontu DNES a při cestě z dovolené si přečetl článek o zdravotních problémech amerických vojáků, pro které se vžilo označení pouštní horečka. Protože měl tehdy v redakci na starosti obranu, poslal na ministerstvo dotaz, zda jsou nemocní i čeští vojáci.

„Odepsali, že jsou všichni v pořádku. Tak jsem napsal článek, že naši vojáci jsou zdraví, zatímco ti američtí ne. A druhý den se mi ozval mluvčí válečných veteránů a říkal, že lžou, že už jeden umřel a další mají vážné problémy včetně rakoviny,“ vypráví Kmenta.

Začal pátrat po dalších vojácích a důvodu zdravotních problémů, až do Česka přijeli zástupci amerického Pentagonu a Senátu zkoumat protichemické přístroje, které v Zálivu zjistily přítomnost toxických látek. A pak o tom Kmenta vydal svou první knihu.

„Odejděte, nebo se budu zlobit“, křičel na něj Klaus

Investigativcem nebyl Kmenta hned. Dokonce ani novinář. I když mu na gymnáziu kvůli jeho neustálé potřebě něco publikovat a o všem debatovat říkali ministr informací, vystudoval pedagogickou fakultu. Do první redakce se dostal v roce 1991. Práci hledal v Annonci a na výběr měl buď časopis Ohníček nebo agenturu ČTK.

„Za dva roky v ČTK jsem se naučil řemeslo – rychle sepsat zprávu a dobře ji strukturovat, aby se dala osekávat zespoda, a ne seshora,“ říká Kmenta, který by takový start doporučoval každému začínajícímu novináři.

Z jeho agenturní éry pochází jeho oblíbená historka s Václavem Klausem, který kvůli zranění z tenisu zrušil jedno z posledních jednání o rozdělení Československa. Za úkol tehdy Kmenta dostal dojít ke Klausovi domů a získat rozhovor.

„Došli jsme k bytu, zazvonil jsem a najednou slyším, jak tam někdo poposkakuje po jedné noze ke dveřím. Najednou se ozvalo: Co chcete? Dobrý den, já jsem Kmenta z agentury ČTK, odpověděl jsem. ,Kmento, odejděte, nebo se budu zlobit.’ Tohle přes zavřené dveře křičel asi dvakrát,“ vzpomíná novinář. Zpátky v redakci pak napsal zprávu, že Václav Klaus kulhá.

Krátké a rychlé agenturní zpravodajství ale brzo přestalo stačit jeho pátracím touhám. „Hrozně mě bavilo vyšetřovat, i blbosti,“ vysvětluje, proč se po přestupu do Mladé fronty DNES začal víc věnovat investigaci. Po sedmi letech odešel, pro své texty totiž začal požadovat víc prostoru než jen půlstránku. Po stáži pro investigativní novináře ve Spojených státech se ale paradoxně dostal do bulváru.

Z bulváru zpátky na tiskovky

„Tehdy se to jmenovalo Super. Myslel jsem si, že to bude politický bulvár, byl ale spíš společenský. A udělal jsem totální chybu. Deset let práce jsem vygumoval, protože od té chvíle jsem byl bulvarista. Sice mi dávali prostor, půlstránku, stránku jsem mohl popsat svým pátráním, ale v bulváru to prostě nejde,“ popisuje Kmenta své období, kdy si myslel, že „snědl všechnu moudrost světa“, ale špatně si vybral.

Zpátky do Mladé fronty DNES ho dostala nabídka od Jiřího Kubíka a Roberta Čásenského. A začal od nuly – chodil na tiskové konference nebo psal o počasí. Až později vzniklo v redakci speciální investigativní oddělení a s ním přišly reportáže o Grossově bytě nebo Věcech Veřejných. „Bylo to skvělé pro společnost, protože tady neexistovali hlídací psi, ale buldoci, kteří když se zakousli, tak něco udělali a přišli na něco zajímavého,“ tvrdí Kmenta.

Existence a výsledky tohoto týmu jsou podle Jaroslava Kmenty také jedním z důvodů, proč noviny koupil Andrej Babiš. „Nejenom, že mu pomůžou v politice, ale on viděl, co dokážou udělat investigativci, kteří na to mají prostor a čas: shazují vládu, svléknou každého politika do naha. On se toho hrozně bál,“ domnívá se.

Po druhém odchodu z Mladé fronty DNES píše do magazínu Reportér. Debatuje se studenty a snaží se je nadchnout pro práci, jakou dělá on. A také se snaží udržet si dobrou náladu. „Když se potápím do podsvětí, mapuju tam život lidí, kteří vraždí, vždycky mě to potom štve a frustruje. Když se pak potřebujete vynořit z toho bahna a nadýchnout se vzduchu, humorem a dobrou náladou si uchováváte zdravý rozum. Jinak by to nešlo,“ říká Kmenta.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTubePodcasty Google a Apple.