Dítě bez rodiny, nemilovaná žena a chudá umělkyně, tvrdí mýty o Toyen. Svobodomyslná malířka a výrazná osobnost meziválečné avantgardy je i sama o sobě šířila. Podle filmařky a spisovatelky Andrey Sedláčkové lze všechny tyto mýty vyvrátit, o což se také pokusila v biografii Toyen: první dáma surrealismu. S umělkyní ji spojuje mimo jiné blízkost k francouzskému prostředí. „Snažila jsem se knihu napsat ne jako suchou práci, ale s románovým přídechem,“ uvedla autorka v Událostech, komentářích.
Neměla chuť vyprávět, míní Sedláčková o Toyen. O první dámě surrealismu tak vypráví sama
Události, komentáře: Andrea Sedláčková o knize Toyen (zdroj: ČT24)
Toyen vyrůstala jako Marie Čermínová, brzy odešla od rodiny a živila se jako dělnice v továrně na mýdla, než začala studovat na uměleckoprůmyslové škole. Její přístup k životu byl ve své době nekonformní: oblékala se jako muž a mluvila o sobě v mužském rodě, tíhla k anarchismu.
Celoživotní přátelství ji pojilo se surrealistou Jindřichem Štýrským, v Paříži se připojila ke skupině kolem André Bretona. Po druhé světové válce do Francie odešla – a také zde v listopadu 1980 zemřela. Její díla patří v českých aukcích k nejdráže prodávaným.
Andrea Sedláčková na téměř šesti stech stranách líčí dění mezi českými a francouzskými surrealisty a levicovými intelektuály, ale také milostný život Toyen. Umělkyně si své soukromí už od mládí střežila.
„Asi to bylo i něco přirozeného, protože lidé, s kterými jsem o ní mluvila nebo kteří o ní psali, říkali, že byla málomluvná. A pak je tam asi nějaká velmi traumatická záležitost ze začátku mládí, která možná ovlivnila její vztah k mužům, k ženám, ke společnosti. Prostě neměla chuť vyprávět, co se jí stalo,“ míní Sedláčková.
Pátrání v archivech, vzpomínkách i bytě Toyen
Po osobní minulosti nekonvenční umělkyně pátrala nejprve při přípravě dokumentárního filmu Toyen, baronka surrealismu (lze přehrát v iVysílání), za nějž byla nominována na cenu Český lev. Filmařka, známá především hranými filmy jako Oběti a vrazi nebo Fair Play, se rozhodla zjištění vytěžit i v knize a pustila se do dalšího pátrání, které popisuje jako zčásti detektivní.
Nahlížela do matrik a archivů a pročítala kunsthistorickou literaturu i memoáry. K poznání Toyen využila znalost Paříže, kde malířka strávila polovinu života a kde Andrea Sedláčková také žije. „Dokonce bydlím přes řeku, kde bydlela ona, takže jsem viděla její byt a mohla tam natáčet. Stejně tak jsem poznala téměř všechna místa, kde Toyen bydlela, takže ji mám doslova nachozenou,“ říká autorka. Poznatky získala ale i z Venezuely nebo Kolumbie.
Andrea Sedláčková s knihou Toyen
Dostala se rovněž k nikdy nezveřejněným osobním deníkům a o vzpomínky se s ní podělili malířčini přátelé či jejich potomci. „Měla jsem nápad, který se ukázal jako plodný, že zkusím najít děti nebo vnuky Toyeniných už zesnulých současníků. Říkala jsem si, že po nich možná zůstala fotografická alba. Takže mám spoustu nových fotografií. Měla jsem pocit, že ji nějakým způsobem znovu zprostředkovávám,“ vypráví Andrea Sedláčková.
Spíš román než strohá práce
Text knihy doprovází přes dvě stě dokumentárních fotografií a reprodukcí. Autorka chtěla čtenáře seznámit i s historií Toyeniných obrazů. „Nejsem kunsthistorička, takže jsem se snažila příběhy obrazů odvyprávět jinak. Proč ten který obraz Toyen malovala a jaké cesty urazily. A vůbec jsem se snažila tu knížku napsat ne jako strohou práci, ale až s románovým přídechem,“ dodává. Mnoho věcí podle ní ale zůstává stále skryto.
V poměrně krátké době jde o druhou biografii Toyen napsanou mimo odborné kruhy. Před dvěma lety vyšel beletrizovaný životopis s názvem To je on od Mileny Štráfeldové. Ta ve svých románech přibližuje osudy skutečných osobností, dříve podobně zpracovala život sester Lídy Baarové a Zorky Janů, historičky umění Růženy Vackové či teologa a Husova současníka Jeronýma Pražského.