Recenze: Daleko do ničeho, blízko od Wernische

Monografie Petra Hrušky Daleko do ničeho je věnována žijícímu klasikovi české poezie Ivanu Wernischovi. A nebude-li figurovat v anketách o nejlepší knihu roku 2019, bude to jen ignorantstvím hlasujících.  

Ivan Wernisch
Zdroj: ČTK Autor: Alexandr Janovský

Hruškovi se ve wernischovské studii podařilo něco, na čem mnozí autoři biografií ztroskotají – napsat knihu, jež v ideální míře skloubí jak polohu biografickou, tak interpretační, je čitelná pro laiky, aniž by postrádala odborný pohled. 

Hruška byl pro tento úkol zjevně ideálním kandidátem: sám je básník, neměl by pro něj tedy být vnor do poezie tak obtížný, zároveň je ovšem respektovaným literárním vědcem a pracovníkem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. 

A samozřejmě, Ivana Wernische (* 1942) má rád a dlouhodobě se jeho tvorbou teoreticky zabývá (mimochodem, Wernisch je po J. H. Krchovském náš nejprodávanější básník a jeden pohled do distribuční nabídky ukáže, že naprostá většina jeho knih je bohužel, a vlastně i díkybohu, vyprodaná). Kromě toho se nejedná o první Hruškův pokus v této oblasti, napsal již monografii básníka Karla Šiktance Někde tady (2010). 

Sám Hruška v závěru knihy vysvětluje: „… nabídl jsem sobě i případným čtenářům jednu možnost čtení dosavadního díla Ivana Wernische. Díla neuzavřeného – ve všech významech tohoto slova… A rovněž možnosti interpretace jsou v případě této občas až jednoduše vyhlížející poezie takřka nevyčerpatelné. Však mne také, upřímně řečeno, nelákala představa vytvořit knihu o završeném dílu velkého autora jakožto položku literární historie, byť si takových záměrů vážím.“

A dodává: „Chtěl jsem psát o tom, co je živé a neukončené, rozházené, nevyzpytatelné a ještě nesklenuté do úlevné pointy jakéhokoliv druhu. Netoužil jsem vyplňovat bílé místo na literárněhistorické mapě, potřeboval jsem psát o tom, co mne právě v této době přitahuje silou poezie a vábí na riskantní pouť výkladu, naznačujícího, v čem tato síla spočívá.“ 

Můžeme vzít Petra Hrušku za slovo a podívat se, do jaké míry se jeho pokus vydařil. Takže, ano, Hruška se nepasuje na jediného vykladače, moc dobře si – jsa sám básníkem – uvědomuje, jak ošidné by to bylo, a také poezie, jež již takříkajíc předem vnucuje pouze jediný pohled, není asi zcela ta pravá. Vždy totiž musí zůstat nějaký volný prostor. 

Zadruhé: sympatické je přiznání, že knihu psal také pro sebe, sám si chtěl Wernische objevit, „přečíst“ – garantuje se tak nepřímo poctivá snaha hledat. Zatřetí má Hruška jistě pravdu, čeká-li, že Wernischova poezie je „občas až jednoduše vyhlížející“. Důležité je ovšem slovo „vyhlížející“ – jednoduchá totiž není ani zdaleka, o čemž nás autor v průběhu celé knihy úspěšně přesvědčuje.

Začtvrté, byť píše, že nechtěl vytvořit „položku literární historie“, přesto do ní jeho monografie spadá. A současně je i skloněním se před onou živostí, neukončeností, rozházeností a nevyzpytatelností, přitakáním dílu, jež nekončí. 

Zapáté, a vlastně jsme to již naznačili, bílých míst na mapě wernischovské krajiny Hruška zaplnil víc než dost.

Zašesté, a i to již částečně zaznělo, psal knihu podle sebe, podle svých směrovek na cestě poznávání, odkrývání Wernischovy poezie, jejích kořenů, rovin. 

A to vše učinil jazykem skutečně českým, krásným, kultivovaným, něčím, co dnes není – bohužel – normou. I díky tomu se kniha, nesoucí podtitul Básník Ivan Wernisch, i přes svůj sedmisetstránkový rozsah čte jedním dechem.

  • Petr Hruška: Daleko do ničeho – básník Ivan Wernisch, vydalo nakladatelství Host v roce 2019.