Co je pravda? V plzeňské novince má každý „voyeur“ tu svou

Zvědavost je přirozenou lidskou vlastností, zvláště když se týká života druhých. Ale kde má tenhle voyeurismus hranice? A co je iluze a co skutečnost? Odpovědi hledá novinka plzeňského Divadla J. K. Tyla. Hru Každý má svou pravdu od italského nobelisty Luigiho Pirandella tvůrci charakterizují jako metafyzickou grotesku.

Video Události v kultuře
video

Tylovo divadlo uvádí hru Každý má svou pravdu

Pan Ponza a paní Frollová, migranti ze Sicílie, způsobí velké pozdvižení na jednom maloměstě, kde se ocitnou jako přistěhovalci. Místní se dokonce neostýchají stát se morálním soudcem nových sousedů.

Voyeuři cizích příběhů   

„Lidé přestávají mít schopnost oddělování faktu a toho, co se za skutečnost jen vydává,“ podotýká dramaturg Zdeněk Janál, proč plzeňská scéna sáhla po sto let starém textu. Aktuálnost mu podle Janála v době sociálních sítí dává všudypřítomné sdílení cizích příběhů, jejichž se stáváme voyeury. Přitom sotva umíme rozeznat fake news a fakta, obává se dramaturg.

„Ten problém je stále palčivější,“ souhlasí režisér inscenace Mikoláš Tyc. „Zatímco Pirandello hru napsal jako metafyzickou úvahu na téma, co můžeme zjistit, dneska je opravdu reálným problém, co můžeme zjistit.“

Za duchaplnou renesanci

Pirandellova díla bývají nevypočitatelné až absurdní příběhy plné zvratů. K psaní divadelních her se tento italský básník a prozaik dostal až jako zralý autor a postupně začal psát hlavně pro divadlo. Nobelova cena mu byla udělena v roce 1934, dva roky před jeho smrtí, za smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění.

Hra Každý má svou pravdu, překládaná také jako Je to tak (když myslíte…), byla jeho prvním významným dramatem. V Čechách se ale příliš neujala. Po pražské premiéře v roce 1926 se znovu hrála až v šedesátých letech, v době oslabení komunistické cenzury. Další velkou inscenaci nastudovalo pak v roce 1992 Národní divadlo.

Každý má svou pravdu (Divadlo J. K. Tyla)
Zdroj: Divadlo J. K. Tyla
Autor: Irena Štěrbová

„Není u nás příliš uváděná,“ připouští o hře Janál, „ale on v poslední době není uváděn ani Luigi Pirandello. Jeho dramatika je velice složitá, zvláště pro inscenátory. Hledají, jakým způsobem se jeho her chopit.“

Jak se jeho díla chopili v Tylově divadle, může plzeňské publikum zjistit při nejbližších reprízách 12. a 26. února.