Snímek Karel, já a ty byl po premiéře na karlovarském festivalu označen za „situační esej“ nebo „rozcházecí film“. Podobné škatulky svědčí o tom, že s díly této křehkosti a přemýšlivosti v Česku nemáme moc zkušeností. Skvělý celovečerní debut režiséra Bohdana Karáska nabízí (od 14. listopadu také v biografech) naší kinematografii cestu, která by si zasloužila rozvíjet.
Bohdan Karásek je osobou, jež v české kinematografii doposud vždy stála na periferii dění. Své amatérské filmy natáčel na video a během svých studií scenáristiky a dramaturgie na FAMU si zahrál ve filmu Láska shora (2002). Režisér Petr Marek mu v něm věnoval celou kapitolu o zpívajícím cyklistovi, který se hrdinům svěří se svým zlomeným srdcem.
Karáskovo jméno se později objevilo u dvou středometrážních a veřejnosti málo dostupných filmů Lucie (2011) a Milostné písně (2013). Projekt Karel, já a ty se začal vyvíjet bez vidiny jistot, které si dopřávají čeští mainstreamoví filmaři. Přestože získal od státního fondu kinematografie příspěvek na experimentální tvorbu, i s jeho osobním vkladem činil rozpočet zhruba padesátinu ceny průměrného tuzemského snímku. V tomto kontextu již nejde o dílo obstojné a originální, ale přímo mimořádné.
Spojka z FAMU i Spojených států
Ústředními postavami je trojice mladých Pražanů, kteří zakouší strasti a slasti partnerského života. Saša (Jenovéfa Boková) v úvodu filmu donutí manžela Karla (Miloslav König) ke vztahové pauze. Nedlouho poté se setkává s kamarádem Dušanem (Bohdan Karásek vystupující pod pseudonymem Miroslav Faderholz), k němuž se dočasně nastěhuje. Ačkoli mezi Sašou a Dušanem nevznikne romantický vztah, objevují silné pouto, které, zdá se, postrádají při jednání s jinými lidmi.
Těkavé postavy s nejasnou budoucností, zobrazení humorné každodennosti a minimalistický rozměr projektu se vzhlíží v subžánru amerických a hrdě nezávislých mumblecore snímků – Karásek ostatně v rozhovorech tuto inspiraci potvrdil. V domácí kinematografii se ztěžka hledá předchůdce, který by s mumblecore takto komunikoval.
Karel, já a ty se ale nápadně podobá také zmíněné Lásce shora. Filmy pojí zápletka s milostným trojúhelníkem i „bohémskost“, s jakou díla vznikala. Oba snímky také patří k největším domácím experimentům, jež se dostaly do kinodistribuce. Zároveň jsou v nich ve vedlejších rolích hojně angažováni tvůrci z FAMU. V Karáskově díle je tak možné zahlédnout Víta Klusáka, Petru Nesvačilovou, Johanu Ožvold, Víta Zapletala a samozřejmě i Petra Marka.
Léčba partnerské krize dialogy
Ve vší stručnosti by se dalo říct, že Karel, já a ty rozvíjí téma trvanlivosti lidských vztahů v době a prostředí, které jim nijak zvlášť nepřejí. Moderní svět párový život změnil. Postavy snímku jsou v kleštích společenských návyků a neváhají je kritizovat, nad všudypřítomným tlakem ale nedovedou vyhrát. Jde o hloubkový rozbor instituce partnerství a nesplnitelných očekávání, která z ní plynou.
První frontou, na níž Karáskův film zaujme, jsou rozhovory mezi figurami. Melancholie obsažená v charakterech postav mu umožňuje vést analytické rozhovory, které připomínají přemýšlení nahlas (odtud plyne označení filmu za esej). Veškeré dialogy jsou přitom umně a bez intelektuální nabubřelosti začleněny do vyprávění. Režisérovým výjimečným talentem je schopnost tato témata nenásilně otevírat a rozvíjet. Pomáhá mu, že postavám vnukl osobní a jedinečné vyjadřovací vlastnosti a nebojí se výplňových slov či opakování. V prostředí často roboticky odříkávajících hrdinů z českého filmu jde o obrovský kompliment.
Karáskovo nadání nenucené přirozenosti není znatelné jen při profilování postav a v dialozích, ale i v celkové koncepci vyprávění. Při sledování protagonistů například odmítá vynechat každodenní maličkosti. Karel, já a ty neopomíjí ospalá ranní vstávání, čištění zubů, oblékání, nebo dokonce návštěvy toalety. Vývoj děje pak neurčují jen partnerské záležitosti, ale i pracovní povinnosti nebo bytová situace. Ve všech těchto bodech je Karásek perfektně napojený na problémy dnešních lidí mladších čtyřiceti let.
Chápavý vztah
Zápletka se tak pod nečekanými vlivy a náhodami rozvíjí poměrně nezvyklými způsoby. Milostný trojúhelník spatříme už zdáli, ve skutečnosti ale nikdy nevznikne a ve finále se uzavře dosti neortodoxním způsobem. Přesto Karásek dobře udržuje rytmus – a to příchody nových postav nebo přesuny do nových prostředí, která znovu překvapí svou nearanžovaností. Ačkoli vnímáme všechny chyby ústřední trojice, chápavý vztah si k nim utvoříme velmi snadno.
V Karáskově skromné snaze natočit aktuální dílo bez výpomoci institucí a sponzorů by se mohl inspirovat nejeden amatérský tvůrce. Byť se nemusí dočkat ani uvedení v klubových kinech, objevování nových cest je pro každou kinematografii naší maličkosti cenné. Karásek se tímto stává jedním z domácích režisérů, kterému se chce za úspěch nejen uznale přikyvovat, ale i přímo fandit.
