S uvedením dvacátého druhého filmu v sérii můžeme o společnosti Marvel prohlásit, že dala vzniknout skutečnému historickému fenoménu. Způsob, jak je v Avengers: Endgame schopna tvořivě a sebevědomě účtovat se svým odkazem, je o to obdivuhodnější.
Recenze: Vesmíry kolidují v obřím blockbusteru Avengers: Endgame
Premiéra vrcholné „týmovky“ superhrdinů Avengers s sebou nese zjištění, že ani největší filmová megalomanie nemusí mít základ ve vršení akce a atrakcí, ale v promyšleném zacházení s postavami a světy, které kolem nich víří. Těm, kteří v současných filmových blockbusterech spatřují nenávratnou kulturní zkázu, by to mohlo přinést alespoň částečnou útěchu.
To však neznamená, že kina nehostí jedinečnou událost, jež mnoha svými rysy, zejména ale provázaností s dalšími filmovými díly, nemá obdoby. Obraz výlučnosti přiživovala i reklamní kampaň, která fanouškům poskytovala minimum informací o zápletce. Překvapení na ně čekala až v přítmí kinosálu, vyjma zhruba prvních deseti minut stopáže, které tvořily základ trailerů.
Čtení mezi stránkami komiksů
S jejich pomocí šlo teoretizovat alespoň o úvodu filmu. Thanos (Josh Brolin) se po dosažení svého cíle, vyhlazení poloviny veškerého života ve vesmíru, odebírá do ústraní. Tony Stark (Robert Downey Jr.) aka Iron Man pluje vesmírem bez vidiny záchrany. Další přeživší Avengers, mezi něž patří Captain America (Chris Evans), Thor (Chris Hemsworth) nebo Hulk (Mark Ruffalo), jsou ochromeni jednoznačnou porážkou.
Jistou naději jim dává objevivší se meziplanetární bojovnice Captain Marvel (Brie Larsonová). Znovuuvedení vesmíru do rovnováhy (či zpět do nerovnováhy, souzníte-li spíše s etikou Thanose), bude ale vyžadovat mnohem více důvtipu, hrdinství a znalostí kvantové fyziky. Snímek je koneckonců dlouhý 181 minut…
Avengers: Endgame
Vztahování se k sobě samému jako filmovému a popkulturnímu dílu, bylo vždy součástí universa Marvel. Ovšem ani ve svých ironizujících a komediálních polohách nedosahovala sebereflexivita míry, jakou má vyprávění Endgame. Jde o mnohovrstevnaté ohlížení za jedenácti lety propojených dobrodružství a detailní znalost předchozích snímků nahrává nejlepšímu zážitku. Vše je zrealizováno v neskutečných rozměrech, také ale bez nabubřelého velikášství, které by provolávalo příchod filmového mesiáše.
Bez jakéhokoli vyzrazování děje lze říci, že vyjma prologu a epilogu je Endgame film tří dosti odlišných částí. Stručně řečeno, první blok se odvíjí jako pomalé postapokalyptické drama, v němž hrdinové nachází jistou naději. Druhá část se naopak vyznačuje zběsilým tempem, přičemž superhrdiny třídí do skupin a dává jim zřetelné cíle. Třetí blok má poté podobu fanouškovského ráje, který je vykoupen emocionálními výbuchy. Množství postav a dějových kotrmelců, které se za tři hodiny odehrají, budou ale náruživé diváky nutit k podrobnějším rozborům, možná i za pomocí papíru a tužky, jak k tomu vybízí například tvorba Christophera Nolana.
Avengers: Endgame
Režisérská dvojice bratrů Anthonyho a Joea Russoových spolu se scenáristy Christopherem Markusem a Stephenem McFeelym se na samém vrcholu série rozhodla pro revizi její historie. Vhodnější okamžik také už nenastane. Při tomto zpětném pohledu si tvůrci pokládají klíčové otázky. V čem spočívá úspěch „marvelovky“? Jak publiku zprostředkovávají emoce? Co si poté z filmu odnáší? Jak moc diváci domýšlejí osudy superhrdinů, s kterými se seznámili? A v neposlední řadě, jak málo se stačí odchýlit, aby celý kolos přestal fungovat?
Mírou nápaditosti a podvratnosti se Endgame může poměřovat s loňským milníkem komiksových adaptací – Spider-Manem: Paralelními světy. Oba snímky mají komiksové příběhy nejen za souběžné, ale také propojené světy, v nichž známí superhrdinové dostávají mnoho podob. Procházet těmito světy znamená připomínat si, jak je lze uchopit a jak na nás působí.
Největší mezi obry
Ačkoli poslední třetina zaostává za vynalézavostí předcházejících sekvencí a může působit vcelku přímočaře, v rámci jednoho střetu dosahuje takové spletitosti, že testuje limity zraku, sluchu a víceméně celého lidského vnímání. Nejde také o nic menšího než o budoucnost širého kosmu. Režisérské duo ve svých předchozích počinech dokázalo, že jsou zkušení realizátoři akčních scén, tentokrát se však střetávají s překážkami v podobě nevídaného počtu figur (mezi jejichž pohledy musí „přepínat“) a vizí bitevního chaosu, jaký série dosud nezakusila.
Skutečnosti, že ani v sekvenci největšího gigantismu neztrácíme emocionální napojení na protagonisty, vděčí Endgame vyváženosti, s jakou osudy postav splétá, a která universum provází již od počátku. Změny, kterými figury prochází v průběhu stopáže, ať už vnitřně, či navenek, jsou hereckými příležitostmi, jaké v sérii Downey Jr., Hemsworth či Jeremy Renner zatím nezakusili.
V roce 2008, v době prvních zpráv o zamýšleném týmovém snímku Avengers, se kombinatorika, jež by stmelila dohromady třeba jen šestici superhrdinů, zdála nerozluštitelná. O čtyři roky později se přesto podařilo stvořit nečekaně soudržný experiment. Pokud vezmeme v potaz, že máme nyní co dočinění s daleko většími počty postav a zároveň sledujeme film, který po dobu tří hodin rozmanitě a napínavě vypráví, přičemž je z velké části komentářem k vlastnímu (pop)kulturnímu dědictví, nezbývá než konstatovat, že jsou čtvrtí Avengers nejtroufalejším a možná i nejlepším filmem studia.