Surrealistickou operu Julietta aneb Snář považoval Bohuslav Martinů za to nejlepší, co kdy složil. Hudebními obrazy se v ní pokusil zachytit, jak křehká je hranice mezi snem a skutečností. V režii tvůrčího dua SKUTR Juliettu nově nastudovalo Národní divadlo moravskoslezské.
Martinů napsal operu pro pražské Národní divadlo v roce 1937. Dirigentovi Václavu Talichovi se tehdy zmínil, že má pro něj úplně senzační a novou věc. Scénu pro tehdejší uvedení vytvořil malíř František Muzika – a Praha byla Juliettou nadšená.
„Je to akční hudba,“ přibližuje operu spolurežisér ostravské inscenace Martin Kukučka. „Je to podobné, jako kdybyste šli na koncert hudby z Toma a Jerryho. Lidé by možná byli vyděšeni, co za různé zvuky se na ně valí, ale jak vidíte i ty dvě postavičky a jejich honičky, je ta hudba najednou absolutně srozumitelná. A to samé se děje s Martinů. On prostě potřebuje obraz. A člověk potřebuje fyzicky vidět střípky jeho humoru.“
Kukučka spolu s Lukášem Trpišovským tvoří režijní tandem SKUTR. Pro ostravskou scénu už připravovali Janáčkovy Výlety páně Broučkovy nebo Mozartovu La clemenza di Tito. Pro Juliettu vytvořili spolu se scénografem Martinem Chocholouškem bizarně fantaskní svět. Na jeviště přicházejí zpěváci přes nádražní úschovnu a snivý les připomíná kulisy seriálu Červený trpaslík. „Je to galerie, v níž jsou zavěšeny útržky snů,“ vysvětluje Trpišovský.
Právě v nich hledá hlavní hrdina, pařížský knihkupec Michel, svou femme fatale. Dívku, jejíž hlas kdesi zaslechl, přelud, který nelze získat. „Myslí si, že je vzhůru, ale ve skutečnosti celou dobu spí,“ prozrazuje o Michelovi jeho představitel Jorge Garza. Mexický tenorista stejnou roli ztvárnil mimo jiné nedávno v koncertním provedení opery v Carnegie Hall.
V ostravském nastudování ho alternuje Luciano Mastro, jako Julietta se představují Kateřina Kněžíková a Doubravka Součková. Národní divadlo moravskoslezské operní dílo o touze coby motoru lidské existence uvedlo poprvé 11. dubna.
