Národní galerie to rozbalí najednou: Koudelkovu invazi, Petrbokovo srdce i Čapkův koberec

Jak už se stalo zvykem, Národní galerie v Praze zahajuje novou výstavní „sezonu“ vernisáží pro veřejnost. Aktuální Opening načasovala na 21. srpen – a nové výstavy se také tohoto data a jeho odkazu částečně tematicky týkají. K padesátému výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se pojí slavný cyklus fotografií Josefa Koudelky Invaze 68. Pohled na historii lze nalézt i v malbách Jiřího Petrboka. Trojici doplňuje Záhada Čapkova koberce, která se točí kolem sběratelské vášně spisovatele Karla Čapka.

Invaze Josefa Koudelky 

Fotografie Josefa Koudelky ze srpna 1968 patří k nejznámějším snímkům dokumentujícím tehdejší události v pražských ulicích. Několik se jich tehdy podařilo tajně vyvézt do zahraničí a prestižní agentura Magnum Photos Koudelkovu reportáž zveřejnila u příležitosti prvního výročí invaze.

O rok později za hranice na pozvání agentury vycestoval i fotograf – a rozhodl se zůstat v emigraci. Agentura Magnum Photos léta uváděla, že autor fotek je neznámý. K autorství záběrů se Koudelka veřejně přiznal až v roce 1984 – po smrti svého otce, jehož tak už nemohl ohrozit. V Československu byly snímky poprvé publikovány v roce 1990 v příloze časopisu Respekt. 

Video V Praze se sešli stateční, kteří proti okupaci demonstrovali v Moskvě
video

V Praze se sešli stateční, kteří proti okupaci demonstrovali v Moskvě

„Myslím, že ty moje fotografie mají především význam dokumentární. Ale snad v těch nejlepších není jen dokumentárnost. Na těch fotografiích není důležité, kdo je Rus a kdo je Čech. Důležité je to, že jeden má zbraň a druhý ji nemá,“ podotýká ke snímkům Josef Koudelka.

Cyklus Invaze 68 doplňují ve Veletržním paláci archivní filmové záběry, které v srpnových dnech před padesáti lety pořídil režisér Jan Němec. Za napínavých okolností se mu je podařilo poté dostat do Vídně, a předat tak zprávu o dění v Československu západnímu světu.

Spolu s fotografiemi je možné si je ve Veletržním paláci prohlédnout do 6. ledna příštího roku. Ještě do 23. září trvají další dvě výstavy spojené s Josefem Koudelkou: Národní galerie vystavuje také jeho cyklus De-creazione, vytvořený pro prezentaci Vatikánu na bienále v Benátkách; Uměleckoprůmyslové muzeum pak hostí retrospektivní výstavu Návraty.

Strach i láska v Hořícím srdci Jiřího Petrboka

Malíř a vedoucí ateliéru kresby na Akademii výtvarného umění v Praze Jiří Petrbok (*1962) jako by stál stranou umělecké scény. Nikdy nebyl členem žádného uskupení. Národní galerie si ho ale všímá samostatnou výstavou, která pod názvem Hořící srdce spojuje Petrbokovy obrazy s tématem domova. 

„Jakkoli volně, i tato výstava je reflexí posledního půlstoletí naší i světové historie, reflexí, která je vyostřená a ironická, stejně jako intimní a citlivá. Petrbokovy obrazy pozoruhodně odrážejí jednu velkou lidskou zkušenost se světem, který nás obklopuje, se světem nesmírného strachu i hluboké lásky,“ upozorňuje kurátor Otto M. Urban.

Do Veletržního paláce shromáždil především Petrbokovy dosud nevystavené práce. Malby z cyklu Žrádlo pro kočky nebo Vlajková si zde návštěvníci mohou prohlížet do 2. prosince.

Čintamani a Karel Čapek

Třetí z výstavních novinek předznamenává další letošní „osmičkové“ výročí – sto let od založení Československa. Záhada Čapkova koberce se totiž váže k významné prvorepublikové osobnosti – spisovateli, novináři a dramatikovi Karlu Čapkovi. Nepředstavuje ho nicméně jako literáta, ale jako vášnivého sběratele orientálních koberců.   

Zájemci mohou do 25. listopadu obdivovat vzácný turecký koberec z 16. století. Čapka inspiroval k napsání povídky Čintamani a ptáci, dokonce se – ovšem neúspěšně – pokoušel koberec získat. Do jeho pracovny se tak dostane až po mnoha letech jen díky výstavě v Národní galerii. Právě vybavení Čapkovy pracovny z jeho pražské vily restaurovaný koberec doplňuje.

To si dovedete představit, s jakou jsem se vracel. Panenko Maria, ten kus s Čintamani musím dostat! To bude něco pro muzeum! Ale teď si, prosím vás, představte, že jsem nesměl nijak nápadně naléhat, protože to není sběratelské; že paní Severýnová neměla žádný zvláštní zájem na tom, aby se ten starý hadr, co se na něm její Amina válela, prodal; (…) Tedy já jsem tak jednou za čtrnáct dní chodil k paní Severýnové mrknout si, je-li tam v koutě ještě ten koberec se všemi svými ptáky, podrbal jsem tu odpornou Aminu, až rozkoší kvičela, a aby to nebylo nápadné, koupil jsem pokaždé nějaký koberec; poslouchejte, já mám doma těch šírazů, širvanů, mosulů, kabristanů a jiného metrového zboží celé hromady – ale mezi tím byl jeden klasický derbent, pane, to se tak hned nevidí; a jeden starý modrý khorasan. Ale co jsem za ty dva roky zkusil, to pochopí jenom sběratel. Kdepak, muka lásky, to nic není proti mukám sběratele; ale přitom je zvláštní, že si snad ještě žádný sběratel nevzal život a naopak obyčejně dosahuje dlouhého věku; nejspíš to je zdravá vášeň.

Celou povídku si můžete přečíst na webu Městské knihovny v Praze.