Z pohledu tuzemské distribuce je načasování novinky Stevena Spielberga dokonalé. Jeho Ready Player One s podtitulem Hra začíná je totiž maximálně našlapaný film z virtuální reality, v němž se skrývá spousta Easter Eggs.
Není obvyklé, že by studia prahla po filmových právech v případě literárního debutu (jak to bylo u Ernesta Clinea) prakticky ještě předtím, než byla kniha vydána a potvrdila, že se stane bestsellerem. Zato nepřekvapí, že když byl pro režijní křeslo „odloven“ Steven Spielberg, nebylo už třeba na nic dalšího čekat.
Ready Player One se odehrává v Ohiu v roce 2045, v neradostné blízké budoucnosti, kdy se svět stal beznadějně odepsaným slumem, a kdo může, bere kramle do nekonečné virtuální reality. Je limitována jen vlastní fantazií – a té má režisér a vypravěč Steven Spielberg a autor bestsellerové předlohy Ernest Cline (který se podílel i na scénáři) spoustu.
Jediným místem, které dává člověku iluzi, že (možná?) ještě něco znamená, je OASIS. Rozsáhlý virtuální projekt vybudoval génius James Halliday. Po své smrti odkázal svůj nesmírný majetek a úplnou kontrolou nad OASIS tomu, kdo uvnitř sofistikovaných struktur najde „Easter Egg“ – výraz, který v překladu znamená velikonoční vejce, v počítačových programech, ale i třeba hrách nebo filmech označuje skryté odkazy a vtipy.
Nastává šílený boj o cílovou prémii, který se postupně mění v neúprosnou válku o všechno. Zapojí se do něho i teenager ze slumu Wade Watts alias Parzival, který stejně jako ostatní přišel do OASIS uniknout, ale našel tu něco mnohem většího a zásadnějšího – kamarády a první lásku.
Teenageři jsou odhodlaní, Spielberg také
Blahem budou při sledování vrnět především milovníci popkulturní masáže z osmdesátek. Stále vitální režisér Steven Spielberg (nedávno jsme viděli jeho Akta Pentagon a na rok 2020 připravuje pátý návrat Indiana Jonese) tradičně dokazuje, že mu razantní přechody mezi žánry nedělají problémy a pořád je vypravěčem, který má nápady a energii a jemuž chcete naslouchat, protože je zábavný a nenudí.
Na Oscara šestkrát nominovaný kameraman Janusz Kamiński (z toho pětkrát za opusy Stevena Spielberga – za černobílý Schindlerův seznam a krvavě barevného Vojína Ryana si zlatou sošku také odnesl) si na brilantním vizuálu dal tradičně záležet. Triky ILM musely stát balík a jsou očekávaně dokonalé – a Alan Silvestri netradičně (nicméně úspěšně) zaskočil se svým soundtrackem za obvyklého Spielbergova spolupracovníka Johna Williamse.
Honby za „velikonočním vajíčkem“ se účastní zajímavé figury, kryté dobře vybraným a přesně fungujícím castingem. Ústřední tandem Tye Sheridan – Olivia Cookeová bezproblémově funguje společně i sólově, v klasickém módu „odhodlaní teenageři to za nás zase dokázali“. Klidně si to rozdají i s nadnárodní organizací padouchů v čele se slizounem Benem Mendelsohnem (na záporáckou pilu jen mohl ještě více zatlačit).
Kdo mě ale dostal, byl opět úžasný Mark Rylance (vzpomínáte na Most špiónů, kde už si to se Spielbergem vyzkoušel?), který se nemusí do hereckého výrazu zvlášť opírat, protože prostě stačí, že je (!). Postavu excentrického Hallidaye s přehledem odehrál v gardu výjimečného muže, který neurčuje pravidla, neboť je především snílkem, jenž chce budovat nové světy. Jeho latentní charisma lze nabírat uhlířskou.
Vždycky je něco lepšího
Film Ready Player One by se dal shrnout jako slušně stravitelná popcornovka, ze které vám nebude těžko kolem žaludku a bude lehko na duši, byť stočtyřicetiminutová stopáž je pořádné sousto, které ne každému sedne. To ostatně platí pro celý film, což potvrzují mnohdy poměrně rozporná stanoviska diváků i filmových recenzí.
Další dystopická story z nedaleké budoucnosti je ozvláštněna spoustou popkulturních odkazů (předem se smiřte s tím, že všechny na první dobrou nedáte) a protkána jednoduchými pravdami typu „když chceš holku, nesmíš se bát ji políbit“ nebo „lidé by měli víc času trávit spolu“.
Nicméně není špatné věřit, že vždy je někde ještě nějaká lepší realita než ta, co je právě k mání. A Ready Player One: Hra začíná nabádá, abychom o ni usilovali, medituje, jak daleko jsme ochotni zajít, abychom jí dosáhli, a zároveň varuje, že tohle není jen válka o budoucnost, ale možná o to, zda vůbec nějaká budoucnost bude.
