Recenze: Ve Skryté válce o Akta Pentagon vítězí umanutý Hanks a brilantní Streepová

Dokáží být média hlídacím psem demokracie, nebo se stáhnou jako bojácní psi se staženými ocasy? Čtyři američtí prezidenti třicet let lhali kongresu, novinářům a celé zemi o vietnamské válce. Věděli, že je ztracená, ale dál do ní posílali umírat americké vojáky. Po Mostu špionů sáhl Steven Spielberg po dalším autentickém a kontroverzním tématu. Ale Akta Pentagon: Skrytá válka na rozdíl od svých ústředních figur, které riskují všechno, sází spíše na jistotu.

Akta Pentagon: Skrytá válka
Zdroj: Vertical Ent.

Píše se rok 1966 a McNamarův zpravodajský analytik Daniel Ellsberg hlásí z vietnamského bojového terénu, že navzdory dalšímu stotisícovému kontingentu se nic zásadního nemění a tahle válka nesměřuje k vítězství, o kterém se ale oficiálně stále hovoří.

Píše se rok 1971 a pacifista Ellsberg už dál nechce nést svůj podíl na téhle kolosální lži a kopíruje téměř padesát svazků několikatisícové tajné zprávy, známé jako Pentagon Papers, která zachycuje pravdu o vietnamském konfliktu. Tak dostávají média šanci zveřejnit čistou story o špinavé válce.

Takhle to v branži chodí

Pověst Bílého domu je ohrožena, stejně tak jako image Trumana, Eisenhowera, Kennedyho a Johnsona. Nejdříve to začalo nenápadně vřít pod povrchem redakce newyorských Timesů, což citlivým novinářským čenichem zavětřil šéfredaktor washingtonského Postu (Tom Hanks) a začal tlačit na své investigativce a vydavatelku (Meryl Streepová), aby se také dostali do hry. Jenomže Richard Nixon, který zatím netuší, jak mu zatopí blížící se Watergate, to takhle nemíní nechat a je rozhodnutý použít veškerou svoji moc, aby jim to znesnadnil.

Když novináři materiály nezveřejní, prohrají a celá země s nimi. Když to zveřejní, možná je to všechny zničí a pošle do tepláků. Tak to v téhle branži chodí, takhle je rozehrán základní dramatický konflikt dalšího Spielbergova společensky angažovaného dramatu, v němž je geniální hollywoodský vypravěč přece jen o něco méně výmluvný, dramatický a zábavný, než když fabuluje příběhy o Indiana Jonesovi. 

Novináři řádí na filmovém plátně poměrně často a úspěšně, což dokazují třeba Pakulovi Všichni prezidentovi muži, kteří nakonec Nixona, jenž absolvoval i filmový Duel Frost/Nixon (koučovaný Ronem Howardem), donutili k rezignaci. Někdy je to s nimi docela zábava, třeba když nám je Na titulní straně představuje Billy Wilder nebo když předvádějí, co to znamená Vrtěti psem, jindy jsou to pěkní parchanti jako Jake Gyllenhaal ve Slídilovi a čas od času jsou Na odstřel jako Russell Crowe, který to jako investigativec nikdy nevzdává.

Ale také nám ukazují, jak vypadá modelový mediální magnát Občan Kane, v Novinách předvádějí, co všechno musejí zvládnout a v oscarovém Spotlightu jak jsou pro společnost důležití.

Dokonalost bez překvapení

Na této vlně se ve vcelku očekávaném a ničím zásadním nepřekvapujícím modu veze i tento novinářský opus Stevena Spielberga. Řemeslně dokonale zvládnutý, ale rozepsaný do vcelku standardní osnovy, rámované replikami typu „když je nepoženeme k odpovědnosti my, tak kdo jiný“, „to, jak nám lhali, musí skončit“, „když vláda vyhraje, tak jsme skončili“ či „těžko je hnát k odpovědnosti, když už nebudeme mít noviny“. Jestli máte pocit, že jste ledacos z toho již někde slyšeli, pak je to pocit správný a „pouze“ dvě oscarové nominace (byť v kategorii nejlepší film a ženský herecký výkon v hlavní roli) to svým způsobem odrážejí.

Spielberg vypráví tenhle autentický příběh ve stylu: nikdo nám nebude diktovat, jak to v našem rodinném podniku máme vést, a závazky vůči politickým kámošům (vždycky je lepší žádné nemít) jsou méně důležité nežli závazky k veřejnosti. A ve svém v zásadě neakčním opusu si vystačí s tím, jak se neselhávající Meryl Streepová rozhodne, zda ji umanutý Tom Hanks přesvědčí, jestli se rotačky roztočí a jaký bude nakonec výrok Nejvyššího soudu. Thomas Jefferson by se sice občas obracel v hrobě, ale nakonec by při hodnocení dnešní éry infikované dezinformačními médii, hoaxy a fake news, měli otcové zakladatelé ze závěrečné pointy radost.

Dvě klíčové figury

Akta Pentagon: Skrytá válka sice mnohomluvným titulem slibují téměř akční pecku, ale když po vláčném úvodu a opatrnější akceleraci nakonec v záplavě dialogů dorazí do finále, dostaneme vlastně to, co jsme celou dobu čekali a princip těžkého rozhodování se rozpouští ve snadno předpověditelném schématu známých pravd.

Video Zprávy ve 12
video

V kinech se vede Skrytá válka o Akta Pentagon

Za správnou věc tu bojují dvě klíčové figury. Zaprvé brilantní Meryl Streepová jako vydavatelka Katharine Grahamová hledá své místo ve světě mužů, kteří vládnou médiím, i svou odpovědnost za rozhodnutí, jež ji může smést. A za druhé její nekompromisní šéfredaktor, spolehlivý Tom Hanks, který ví, co chce a většinou i jak toho dosáhnout. Dobře je doplňuje i několik výraznějších figur z druhého plánu, zatímco ty, kteří po nich jdou, slyšíme jen jako hlasy z fragmentů telefonických rozhovorů.

Působivou atmosféru sedmdesátých let nasnímanou optikou Spielbergova dvouoscarového kameramana Janusze Kaminského dokresluje soundtrack pětioscarového Johna Williamse. K tomu připočtěte přesné herecké výkony a Spielbergovu bezchybnou, ale poněkud akademickou a chladnou filmařinu, která se upíná hlavně na to, co chce říci, a o něco méně se věnuje tomu, jak to říká. Taková jsou Akta Pentagon, o která se vede Skrytá válka, jež je ve finále přiznaným prologem k aféře Watergate a dalším útokům na svobodu nezávislých médií. Poctivě uchopené téma, nic co by vám ublížilo, ale také nic, co by vás vymrštilo ze sedadel.