Dagmar Pecková své nové album Wanted věnovala skladbám německého skladatele Kurta Weilla. Volba možná překvapivá, ovšem pouze na první pohled. Hned na první poslech je nicméně jasné, že se jedná o vynikající počin.
Recenze: Pecková hlas má jak nože. Na albu Wanted je láska i bolest
Desku Wanted svou emotivností jasně předznamenalo předchozí album Hříšnice, na němž Pecková ztvárnila operní postavy žen, které se v očích společnosti nějak provinily. Nyní sáhla Pecková po Kurtu Weillovi, skladateli, jehož tvorba jí „připomíná návykovou drogu“. A s tím nelze než souhlasit, ostatně album Wanted se dá poslouchat stále dokola.
Při výběru písní se Pecková nedržela jednoho díla, vedle oblíbeného morytátu Die Moritat von Mackie Messer z Třígrošové opery či Alabama Songu z Vzestupu a pádu města Mahagonny tak zazní i písně relativně méně známé. Hned úvodní píseň Surabaya Johnny z muzikálu Happy End známe z řady jiných nahrávek, Peckové podání je přitom – i ve skutečně silné konkurenci – osobité a prožité. Zpěvačka emoce zpočátku tlumí, ve finále ale vše náležitě zabouří – aby ne, podvedená milá svého svůdce stále miluje, a když se Peckové zpěv zlomí v bolestné replice, je to naprosto přesvědčivé a autentické.
Dagmar Pecková v projektu Wanted
A to je možné v podstatě vztáhnout i na celé album, ve všech písních totiž dokáže Pecková bezchybně pracovat s emocemi, přesto není její projev, lze-li to tak vůbec říci, šansoniérský. Není ovšem ani „klasický“, a vlastně to ani není třeba. Koneckonců i tvorba samotného Kurta Weilla se úspěšně, a v tom jistě tkví jedna z jejích předností, vzpírala jakémukoli zařazení.
Možná právě v tom, a teď zdánlivě odbočujeme od alba Wanted, spočívala i její lákavost pro interprety z jiného břehu, pro rockové muzikanty, protože Weillovy skladby hráli nejen The Doors, ale i David Bowie, Nick Cave, Sting či Tom Waits a Lou Reed, celé (vynikající!) album věnovala Weillovi Marianne Faithfull. A jistě právě tento aspekt Weillovy hudby skládal molekuly oné návykové drogy, o níž Dagmar Pecková mluvila.
Můžu jistě vychvalovat jistý pěvecký projev Dagmar Peckové, to však považuju za samozřejmost, daleko větší pochvalu si totiž zaslouží již zmíněné prožití písní (ostatně, řadu textů, zřejmě těch německých, si Pecková sama dobře přeložila), věc, kterou se prostě nelze naučit. Ostatně to samé jsem již chválil u jejích Hříšnic. Pochvalu si zaslouží i hudebníci, kteří Dagmar Peckovou citlivě doprovázejí.
Byly již zmíněny jiné nahrávky Weillových písní, srovnávat však v tomto případě nemá vlastně cenu, a popravdě ani se mi do toho nechce. Dagmar Pecková se svým pojetím Weillových songů totiž vedle původních kanonických nahrávek Weillovy ženy Lotte Lenyi či novějších od Teresy Stratas a Anne Sofie von Otter obstojí se ctí, a to v této konkurenci skutečně není málo.