Musíme jí pomáhat! Jsme přece lidi. A ten, kdo to ještě pořád nepochopil, bude ideově poučen, že tady přece vládnou oni a ne my. Tradiční tandem Hřebejk – Jarchovský v dalším ošoupaném retru z dob, kdy se ohýbaly hřbety i charaktery. Tentokrát na inspekci v bratislavské socialistické škole na počátku osmdesátých let. Jejich Učitelku v premiéře uvedl filmový festival v Karlových Varech, do kin vstoupí 21. července.
Recenze: Hřebejkova soudružka Učitelka to myslí dobře
Trpké filmové návraty k tomu, jací jsme v nedávných rudých časech byli a jak jsme tehdy umakartově živořili, jsou v řadě nám blízkých, postsocialistických kinematografiích pravidelně připomínaným tématem. Právem připomínaným a nezřídka za syrovou reflexi oceňovaným i na mezinárodní filmové scéně, viz třeba německé, šmírácké drama Životy těch druhých, polská Ida nebo rumunská pecka 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.
České diváky táhly do kin zprvu adaptace úspěšných literárních předloh (Tankový prapor, Černí baroni, Báječná léta pod psa), posléze nastoupil Svěrákův oscarový Kolja, Špačkova mrazivě úchylná Pouta a také hořká komedie Ondřeje Trojana Občanský průkaz, pod níž jsou podepsáni dva Petrové: Šabach a Jarchovský.
Pelíšky (1999, režie: Jan Hřebejk)
A jsme u toho. Tahle poslední dvě jména jsou spojena s režisérem Janem Hřebejkem, který retra z doby nedávno minulé umí a točí je rád. Jeho hořko-úsměvné filmové návraty odstartovala veleúspěšná Šakalí léta, nepřekonaným vrcholem jsou famózní Pelíšky a skvěle dramaticky vykultivovaná Kawasakiho růže byla zatím poslední studií dobového strachu a selhání.
Sociální a filmařské jistoty
Po odskočení do jiných žánrů se Hřebejk znovu vrací na parketu, která je pro něj filmařsky osudová, což nese jistotu odzkoušeného. Ale také riziko, že už toho příliš nového neřekne, byť dramaturgický koncept, rozvinutý na půdorysu mimořádné schůze rodičů, kterou svolala ředitelka školy ve věci podezření na nepatřičné chování ideově neprůstřelné učitelky Márie Drazdechové, má svůj dramatický náboj a dějový potenciál.
Vdova po vojákovi Mária Drazdechová potřebuje pomoc dobrých (rozuměj zmanipulovaných) lidí, které vydíráním skrze jejich děti dokáže postavit do latě. Kdo se nechce nechat takhle vydírat, dostane výchovnou, protože to je mstivá mrcha, která ví, že tohle může fungovat jen na principu ponížení a strachu.
Trailer: Učitelka (zdroj: ČT24)
V koprodukci se Slovenskem natočil Jan Hřebejk (podle scénáře Petra Jarchovského) hořké normalizační drama, odehrávající se v Bratislavě roku 1983. Je to další Hřebejkův portrét letargické, pokrytecké a zdánlivě neotřesitelné normalizace. Na ulicích jsou zase žigulíky a staré škodovky, na zdi výkřik „svetu mier“ a v záběru pocitové kamery Martina Žiarana se pinoží lidé, kteří už přestali bojovat o svoji důstojnost. Až na pár výjimek, které asi nikdo nepodpoří.
Copak o to, tuhle retro oprýskanou atmosféru Hřebejk umí a také ví, co a jak chce říci. Jenomže to tentokrát říká místy až příliš didakticky a předpověditelně, neboť hodně tlačí na typizaci figur, které představují bizarní i schematický vzorek tehdejší společnosti a jejich repliky nemají překvapovat, ale charakterizovat je a zařazovat do stáda, kde kdo se vzepře, dostane přes hubu.
Máme, co jsme chtěli?
Učitelka je tak nadčasovou studií charakterů, jejichž detailnějšímu prokreslení brání záměrně fragmentovitá struktura narace, v níž je leitmotiv schůze SRPŠ prolínán dokreslujícími školními a rodinnými epizodami, z nichž některé jsou skvěle napsané, odrežírované a zahrané (kolektivní osvojování nového žáka nebo jak stará Drazdechová potkala v lese partyzána).
Učitelka
Casting, nabízející (minimálně pro českého diváka) neokoukané tváře, včetně dětských rolí, funguje spolehlivě, byť by mu v některých momentech prospěla méně deklamativní dikce, a jeho dominantou je titulní čúza úča v přesné dikci Zuzany Mauréry, která bude klidně učit pod portrétem Husáka i Havla.
A tak Učitelka nastoluje i aktuální otázku, zda to, co máme, je to, co jsme chtěli. Jan Hřebejk chce točit divácké filmy, kterým bude nasloucháno, a jakkoli tento opus nepatří mezi absolutní vrcholy jeho filmografie, je to poctivá filmařina, která je o něčem a k něčemu – a jako taková by měla (mohla) být vyslyšena.