Recenze: Mafiánská Suburra je jeden z nejšpinavějších zážitků roku

Ani téměř neustálý déšť, jenž pláče na špínu a hříchy Svatého města, nedokáže smýt krev, která je tu prolévána. A zdá se, že tomu tak bylo od dávných dob. Na úpatí Palatinu, pahorku, na němž byl Řím kdysi založen, se rozkládala pochybná starověká čtvrť Suburra, v níž si tehdy pokradmu podávali ruce prostitutky a zločinci s úctyhodnými senátory. A tak je jméno této historické stoky případným názvem i pro tento film, protože od těch dob se nic zásadního nezměnilo – a pakliže ano, tak k horšímu.

Téma (anti)mafiánských filmů v italské kinematografii zásadně otevřel režisér Damian Damiani a vytvořil tak společensky aktuální subžánr, kde upozornění „bylo natočeno podle skutečných událostí“ není účelovým markentingovým trikem, ale nepříjemnou, naléhavou a mrazivou realitou, nasáklou agresivitou a krví.

Své filmové tažení proti mafii zahájil Damiani (který si k tomu přizval Franca Nera) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dnes již klasickými opusy Den sovy, Vyšetřování skončilo – zapomeňte či Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (1971). Tuhle sérii pak korunoval populárním televizním seriálem Chobotnice (1984), jejíž chapadla se snaží utnout Michele Placido alias inspektor Corrado Cattani (šestá řada tohoto seriálu vznikla ve spolupráci s Českou televizí).

Režisér Suburry, odvážný skoro padesátník Stefano Sollima tak má na co navazovat. Jeho jméno a působivou režijní práci dobře znají diváci ČT2, kteří již několik týdnů sledují jeho úspěšný televizní seriál Gomora, reflektující nelítostný boj neapolské mafie o rozdělení vlivu nad městem. V podobně nekompromisním stylu se odvíjí i hypnoticky mrazivá Suburra, jejíž děj přenesl Solima do Říma a utopil ho v krvi, korupci a násilí.

Organizované podsvětí si to tu (za zlověstného přispění rodin z jihu a v nezbytné spolupráci se zkorumpovanými politiky a klérem) rozdává ve volném stylu, kdy sem tam někoho srazí auto, vzduch postupně houstne olovem a občas se někdo vykuchá nebo podřízne jako podsvinče postaru nožem. Ve hře je totiž hodně výživný projekt, který by měl pobřeží periferní Ostie proměnit v luxusní italské Las Vegas a z něhož je třeba na samém počátku urvat pro sebe co největší kus.

Amorální a rdousivá

Film se s diváky nemaže a letí jako kulka, které sotva stačí uhnout (takže hlavně zpočátku je třeba dávat bacha, aby se v ději neztratili), herci jsou přesvědčiví a kamera je sugestivní, temná, zlověstná a prosáklá násilím a deštěm jako krutá římská noc, kterou tak často snímá.

Řím je tu představen spíše jako město zločinu nežli proklamované svatosti, kde na kladnou figuru nenarazíš, a ten, kdo má ještě čisté ruce, si je musí povinně ušpinit, aby nemohl bonzovat bengům. Suburra je brutální, amorální a rdousivá, sugestivní, nekompromisní, špinavá a úchylná mafiánská deka, ultimátní řežba, kde všichni chtějí mít nejlepší místo u koryta, ze kterého se ale musí nejdříve nalokat čerstvé krve. Je to syrový (klidně zaměň za surový) film, který dá zabrat a vyžaduje diváckou odolnost  - jeden z nejdusnějších a nejšpinavějších zážitků roku.