Ve flanelce a ušance z medvěda Mrzout nostalgicky vzpomíná na to, jak dřív bylo všechno lepší. Žere ho, že čas akordeonů je navždy pryč, vadí mu, že jeho žena Emäntä už nelehává s ním v domě, ale s Alzheimerem v domě s pečovatelskou službou. Vzpomíná na dobu, kdy lyže byly ze dřeva a chlapi ze železa, v kuchyni voněly žemle a úsměvy byly poctivé a neplýtvalo se jimi. Doma byste takového popudlivého dědka nechtěli – ale zajít se na jeho zábavnou a jistou moudrost v sobě nesoucí zapšklost mrknout do kina, není špatný nápad.
Recenze: Mrzout je nevrlý prudič z finské samoty, kterého si zamilujete
Tenhle svérázný, osmdesátiletý a nesnesitelný samorost Mielensäpahoittaja (muž, kterého věci štvou) je přesvědčený, že od třiapadesátého to jde se světem z kopce a dobré časy, kdy nebylo místo na plané diskuse, zadělávalo se na děti a budovala se země, již máme za sebou. Je to „muž adorované minulosti“, jenž otráveně komentuje přítomnost, ve které musí žít. Jenomže po čase začnete mít pocit, že tenhle žlučovitý dědek, jenž nic a nikoho nenechává na pokoji, vlastně jen suše (po seversku) sděluje nekompromisní pravidla, kterými se řídí jeho život. Nesnesitelnost i dojemná zábavnost téhle prudící postavy je v tom, že dělá všechno pro to, aby nás přesvědčila, že by měly řídit i ten náš.
Ostatně když si některé Mrzoutovy staromódní, životní pravdy připomeneme, musíme uznat, že (alespoň z pohledu finského farmáře) mají něco do sebe. Teda alespoň do chvíle, než si pochroumá nohu a musí do Helsinek na fyzioterapii, což znamená nastěhovat se k emancipované snaše, které k jejím byznysmenským starostem přidělá spoustu dalších.
Dobré časy jsou v čudu!
Topení na elektřinu je praktičtější, ale také dražší a tudíž zbytečné. Když je ženské zima, měla by si vzít tlusté fusekle nebo si jít zalyžovat. Táta se má starat o syna a ne naopak, z domova se má odcházet v holínkách a se sekerou v ruce a usnout navždy by se mělo vždy se zapnutou košilí. Nejlepší kniha je návod na opravu Forda Escorta, ale ženská by ho rozhodně neměla řídit. Nejhorší je, když se lidi pořádně nenadlábnou, člověk nedokáže zabít zvíře, které si vaří k obědu, a dodělat to, co začal. Každý chlap má mít motorovou pilu a ženu nesmí nechat nikdy odejít. Když dítě začne chodit, je čas začít stavět dům – a sladká žemle je nejlepší věcí v životě. To nezní špatně a řekněte, nezačíná vám být tenhle staroch už trochu sympatický?
GALERIE
Mrzout, 2014, Režie: Dome Karukoski
Režisér Dome Karukoski má žánrově pestrou filmografii (Domov šedých motýlů, Laponská odysea, Lví srdce), jež získala řadu filmových cen. Svůj cit pro výběr originální látky prokázal i ve chvíli, kdy sáhl po knižní předloze Tuomase Kyrö a napsal podle ní v závěru možná až příliš smířlivý scénář o Mrzoutovi s nekompromisními představami o mezilidských vztazích.
Jeho černohumorná groteska, konfrontující minulost a současnost, je úsměvná i hořkosladká, naplněná generačním i sociálními konflikty, ale i smířením, tolerancí a pochopením. Titulní figuru brilantně a s velkým nasazením odehrál sedmasedmdesátiletý Antti Litja, který válcuje všechny ostatní, včetně svého syna, intelektuálního měkkýše Iika Forsse (který chodil sedmnáct let do školy a stejně životu nerozumí) a podnikavé snachy Mari Perankoskiové.
Již první úžasný a nekonečný záběr navodí atmosféru, jež vás nepustí. Mrzout nemá rád Jelcina, protože tančil nahý na tanku, miluje pečené brambory s brusinkovým džemem a rázuje po cestě, kde bílé břízy splývají s bílou mlhou, která vede mezi Stoletým staříkem, který vylezl z okna a zmizel, a Kaurismäkiho sociálně kritickými opusy.
Je to malý, velký, starosvětsky laděný film, který nám vzkazuje, že „člověk by měl zpomalit a soustředit se. Přijít na to, co je v životě opravdu důležité.“ Nikam nechvátá, na rozdíl od lidí, kteří neumějí trpělivě čekat tak, jako on, jenž dva dny proseděl na autobusové zastávce linky, která byla již pár let zrušena. Nikam nechvátá, protože ví, že nakonec dojde, kam potřebuje.