Recenze: Jakože nic, ale ještě jaro. Krchovský skrývá pod mollem dur

Básník, ale také hudebník a výtvarník J. H. Krchovský měl mimořádně úrodný závěr roku. Současně mu vyšly dvě sbírky poezie a také nové album jeho kapely Krch-off Band. Na tvůrce, stojícího vždy vědomě stranou, počin dosti neobvyklý.

Ona neobvyklost je ovšem pouze zdánlivá. Krchovský je, pro mnohé možná překvapivě, básníkem, který nejvíce táhne, tedy jehož knihy se prodávají v největším počtu. A máme-li uvést autora, který se umisťuje na druhém místě tohoto zvláštního žebříčku, je jím Ivan Wernisch, též autor stranící se důsledně zájmu mas.

Začněme albem Jakože vůbec nic. Bylo by asi naivní očekávat nějaký nahněvaný punk, nečekejme ale ani písně, jež by se zcela nořily do temnot skutečně prožívaných, jako třeba v případě Joy Division, ani markýrovaných, jako to slyšíme u Radiohead. Zkrátka, Krchovský společně se svými spoluhráči – na albu není přiznán autor hudby, lze tedy usuzovat na kolektivní tvorbu – vypovídá kupodivu ne v tónině mollové, hudebně zde nenaladil co možná nejhlouběji…

Naopak, často slyšíme docela dravý bigbít. A to hned již v úvodní písni Plyšová opice, začínající razantními figurami a sekanými tóny violoncella Tomáše Schilly a houslí Pavla Cigánka, aby se vše přelilo do motivu hraného violoncellem – a samozřejmě Krchovského zpěvu. Tedy, spíš čehosi mezi naléhavou recitací a polozpěvem, což ale není ke škodě, koneckonců podává vlastní text a podává jej více než autenticky. Trochu i s nadhledem, jinak to ovšem vzhledem k povaze jeho textů, ale i básní snad ani nejde.

Básník J. H. Krchovský
Zdroj: Dan Konečný/ČTK

A text samotný? Jak bylo řečeno, s nadhledem, ale i se sarkasmem sobě vlastním zde autor vypočítává, co vše chce s sebou – a kam také jinak, říká-li si poeta Krchovský – do hrobu. Ostřejší je i druhá píseň, titulní Jakože vůbec nic, s pěknou souhrou basové kytary a houslí. Na melancholičtější polohu dojde až u třetího kousku Dnes už nic nemusím, klidněji začíná i další píseň Další den, pak ale kapela zabouří.

A za pozornost jistě stojí pár slov z textu o životě, který je „smrtelnou chorobou“ – Krchovský zde, jako by mu to bezděky uniklo, děkuje za každý další den… tedy ne odmítání života, ale přitakání, ať již je jakýkoli.

Hudebně album funguje, rozhodně se nejedná o nějaký instrumentální podkres pod umělcovu recitaci, zajímavý je například melodický motiv Nebij mě, prosím tě, upomínající na ruskou Ej uchněm. Velký důraz je kladen na violoncello i housle, které dostávají prostor při relativně delších náladotvorných introdukcích.

Pokud jde o knižní publikace, první z nich, Tak ještě jedno jaro tedy, již vydala Revolver Revue, přináší výbor básní z let 1979 až 2015, ilustrovaných Viktorem Karlíkem a připravený Terezií Pokornou. Ledna půl, marnosti začaly žně / beznaděj bezbřehá, uvnitř i vně… / ubohá dvojice u božích muk / srdcová dáma a křížovej kluk, napsal Krchovský počátkem tisíciletí, v podobném tónu ale veršoval již v roce 1979: Někdy na tebe myslím / když v podzimních ránech / plazím se vlhkým listím / po hrobkách na Olšanech…

V případě Krchovského ovšem netřeba lamentovat nad jeho stálým laděním, je zkrátka takto nastaven, jinak psát ani nemůže (neumí?). A vlastně by ho ani jeho čtenáři jiného nechtěli… Samozřejmě, že je to ze strany J. H. Krchovského i jistá hra, všichni ji s ním ale rádi hrajeme.

Sbírky J. H. Krchovského
Zdroj: ČT24

Druhá z publikací, Já už chci domů, vydaná Hostem, nabízí básně z let 2011 až 2015 a její ladění naznačuje již úvodní báseň z července 2011: Já už chci domů, stýská se mi tady / už přijeďte si pro mě, já chci domů! / Váš… Přilepil jsem známku slzou z brady / a neodeslal. Nemám kam a komu.

Osamocenost, smutek, přibývající léta, to vše se v textech pětapadesátiletého Krchovského zrcadlí stále více, a to, co před dvaceti třiceti lety vypadalo jako lehce provokující stylizace, náhle začíná být stále aktuálnější. Touha až za hrob! Jara chvíle… / (Tady! V tom pátém odleva!) / … ostatní hroby ještě bílé / jen na tom mém už obleva. Krchovský se ovšem nevěnuje pouze stárnutí a pomíjení, píše i o lásce, opět ale nepříliš vesele, někdy s až drastickou ostrostí.

Za zmínku stojí tituly všech tří nových položek v Krchovského bibliografii: navzdory temnění jejich obsahu jsou všechny vlastně optimistické, respektive nerezignující. A to se počítá…

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zahrát skutečného a fiktivního politika jsou dva rozdílné úkoly, říká Donutil

Za svou dlouhou a úspěšnou kariéru si zahrál několik skutečných historických postav, nyní ale dostal příležitost ztvárnit fiktivního prezidenta Viktora Tomana v minisérii Moloch, na něhož je spáchán atentát. Ani reálné události ze zahraničí v minulém roce ale herci Miroslavu Donutilovi jeho vnímání tématu nezměnily. „Nehrajeme si na to, že bychom karikovali někoho konkrétního,“ řekl k některým paralelám v snímku v Interview ČT24 moderátorce Tereze Willoughby. Zpodobnit skutečného politika je podle něj úplně jiný úkol.
před 1 hhodinou

Zemřela Loretta Switová, známá jako „Šťabajzna“ ze seriálu M.A.S.H.

V pátek krátce po půlnoci zemřela americká televizní a filmová herečka Loretta Switová. Bylo jí 87 let. Proslavila se hlavně rolí Margarety „Šťabajzny“ Houlihanové v americkém válečném komediálním seriálu M.A.S.H., který běžel mezi roky 1972 a 1983.
30. 5. 2025

„Dyť to zvládnou i malé holky!“ Ženy malovaly zátiší, šachy i traumata

Nebyli jen staří mistři, ale i staré mistryně, zdůrazňuje retrospektiva připravená Národní galerií Praha. Představuje umělkyně, které působily ve střední Evropě, Nizozemí a na území Itálie od středověku do konce devatenáctého století. Podle galerie jde o první soubornou přehlídku tohoto typu v Česku.
30. 5. 2025

Úředník slovenského resortu kultury odnesl z muzea Donatellovu bustu

Ze Spišského muzea ve slovenské Levoči zmizela busta mladé ženy od renesančního umělce Donatella, informoval slovenský server Aktuality.sk. Podle něj ji z depozitáře za doprovodu policie v kuklách ve čtvrtek odnesl generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury a nejbližší spolupracovník ministryně Martiny Šimkovičové Lukáš Machala na dosud neznámé místo. Dílo, jehož pravost se potvrdila teprve začátkem letošního roku, mělo být zpřístupněno veřejnosti na podzim.
30. 5. 2025

Dvě kamarádky a jeden manžel řeší v ostravské Aréně své životy

Dvě ženy a jeden muž, nevěra i pomsta. Hořká komedie Kamarádky nabízí v trpký pohled na manželství i přátelství. Hru slovenského dramatika Pavola Weisse, kterou uvádí Komorní scéna Aréna v Ostravě, inspirovaly skutečné příběhy.
30. 5. 2025

Ve Zlíně se promítají filmy pro děti a mládež z padesáti zemí

Ve Zlíně začal filmový festival pro děti a mládež. Téměř tři sta snímků z padesáti zemí světa se bude promítat do 4. června. Vítězné tituly Zlín Film Festivalu si odnesou Zlatý střevíček, cena za mimořádný přínos patří trikovému mistrovi Borisi Masníkovi a herečce Simoně Stašové.
29. 5. 2025Aktualizováno29. 5. 2025

Mimina lezou po Žižkovské věži už čtvrtstoletí. Nemají být roztomilá

Váží přes tři sta kilo, místo obličeje mají čárový kód a udrží se na svislé ploše. Na žižkovské televizní věži v Praze se černá laminátová mimina v nadživotní velikosti poprvé objevila 29. května 2000. Nejprve dočasně, nakonec pro velký úspěch nastálo. „Kdyby náhodou došlo k tomu, že sem Rusové pošlou atomovou bombu, tak věž asi půjde do kopru, ale mimina vydrží nekonečně,“ prohlásil jejich „otec“ David Černý v 90’ ČT24 moderované Jiřím Václavkem.
29. 5. 2025

Do Česka míří film, jemuž se v Cannes tleskalo 19 minut

Mezigenerační trauma jedné umělecky založené rodiny zvedlo publikum canneského festivalu na nohy na devatenáct minut vyplněných potleskem. Pro české distributory i to může být posvěcením šťastné ruky. Filmy totiž někdy nakupují už roky před premiérou, kdy nemají k dispozici ani scénář, což může přinést obchodní riziko. Jindy vybírají přímo na festivalu.
29. 5. 2025
Načítání...