Ona neobvyklost je ovšem pouze zdánlivá. Krchovský je, pro mnohé možná překvapivě, básníkem, který nejvíce táhne, tedy jehož knihy se prodávají v největším počtu. A máme-li uvést autora, který se umisťuje na druhém místě tohoto zvláštního žebříčku, je jím Ivan Wernisch, též autor stranící se důsledně zájmu mas.
Začněme albem Jakože vůbec nic. Bylo by asi naivní očekávat nějaký nahněvaný punk, nečekejme ale ani písně, jež by se zcela nořily do temnot skutečně prožívaných, jako třeba v případě Joy Division, ani markýrovaných, jako to slyšíme u Radiohead. Zkrátka, Krchovský společně se svými spoluhráči – na albu není přiznán autor hudby, lze tedy usuzovat na kolektivní tvorbu – vypovídá kupodivu ne v tónině mollové, hudebně zde nenaladil co možná nejhlouběji…
Naopak, často slyšíme docela dravý bigbít. A to hned již v úvodní písni Plyšová opice, začínající razantními figurami a sekanými tóny violoncella Tomáše Schilly a houslí Pavla Cigánka, aby se vše přelilo do motivu hraného violoncellem – a samozřejmě Krchovského zpěvu. Tedy, spíš čehosi mezi naléhavou recitací a polozpěvem, což ale není ke škodě, koneckonců podává vlastní text a podává jej více než autenticky. Trochu i s nadhledem, jinak to ovšem vzhledem k povaze jeho textů, ale i básní snad ani nejde.
A text samotný? Jak bylo řečeno, s nadhledem, ale i se sarkasmem sobě vlastním zde autor vypočítává, co vše chce s sebou – a kam také jinak, říká-li si poeta Krchovský – do hrobu. Ostřejší je i druhá píseň, titulní Jakože vůbec nic, s pěknou souhrou basové kytary a houslí. Na melancholičtější polohu dojde až u třetího kousku Dnes už nic nemusím, klidněji začíná i další píseň Další den, pak ale kapela zabouří.
A za pozornost jistě stojí pár slov z textu o životě, který je „smrtelnou chorobou“ – Krchovský zde, jako by mu to bezděky uniklo, děkuje za každý další den… tedy ne odmítání života, ale přitakání, ať již je jakýkoli.
Hudebně album funguje, rozhodně se nejedná o nějaký instrumentální podkres pod umělcovu recitaci, zajímavý je například melodický motiv Nebij mě, prosím tě, upomínající na ruskou Ej uchněm. Velký důraz je kladen na violoncello i housle, které dostávají prostor při relativně delších náladotvorných introdukcích.
Pokud jde o knižní publikace, první z nich, Tak ještě jedno jaro tedy, již vydala Revolver Revue, přináší výbor básní z let 1979 až 2015, ilustrovaných Viktorem Karlíkem a připravený Terezií Pokornou. Ledna půl, marnosti začaly žně / beznaděj bezbřehá, uvnitř i vně… / ubohá dvojice u božích muk / srdcová dáma a křížovej kluk, napsal Krchovský počátkem tisíciletí, v podobném tónu ale veršoval již v roce 1979: Někdy na tebe myslím / když v podzimních ránech / plazím se vlhkým listím / po hrobkách na Olšanech…
V případě Krchovského ovšem netřeba lamentovat nad jeho stálým laděním, je zkrátka takto nastaven, jinak psát ani nemůže (neumí?). A vlastně by ho ani jeho čtenáři jiného nechtěli… Samozřejmě, že je to ze strany J. H. Krchovského i jistá hra, všichni ji s ním ale rádi hrajeme.
Druhá z publikací, Já už chci domů, vydaná Hostem, nabízí básně z let 2011 až 2015 a její ladění naznačuje již úvodní báseň z července 2011: Já už chci domů, stýská se mi tady / už přijeďte si pro mě, já chci domů! / Váš… Přilepil jsem známku slzou z brady / a neodeslal. Nemám kam a komu.
Osamocenost, smutek, přibývající léta, to vše se v textech pětapadesátiletého Krchovského zrcadlí stále více, a to, co před dvaceti třiceti lety vypadalo jako lehce provokující stylizace, náhle začíná být stále aktuálnější. Touha až za hrob! Jara chvíle… / (Tady! V tom pátém odleva!) / … ostatní hroby ještě bílé / jen na tom mém už obleva. Krchovský se ovšem nevěnuje pouze stárnutí a pomíjení, píše i o lásce, opět ale nepříliš vesele, někdy s až drastickou ostrostí.
Za zmínku stojí tituly všech tří nových položek v Krchovského bibliografii: navzdory temnění jejich obsahu jsou všechny vlastně optimistické, respektive nerezignující. A to se počítá…
