Nizozemský spisovatel Michel Faber (* 1960) se ve sbírce povídek Jablko vrací do časů viktoriánské Anglie. Z těch časů se vracejí postavy, dekor i okouzlující atmosféra, známá z předchozího románu Kvítek karmínový a bílý. Není to ale žádné čtení pro staromilce, naopak.
Recenze: Faberovo Jablko nepadlo daleko od jeho mravního stromu
Říkává se, že nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Přesto se ale dá říct, že Faberův návrat do minulosti – i té, z níž čerpá jeho robustní a úspěšný román Kvítek karmínový a bílý (Argo, 2014) – nenabízí toliko nostalgický výlet do časů, zastřeného závoji mlhy viktoriánské Anglie, ale i poučení ryze současné. Není vlastně vůbec pokračováním, ale velmi vtipnou hrou na „románový fejeton“.
Románový fejeton mravů
Ironický nadhled, smysl pro detail i žoviální styl vyprávění, který se nebojí laciného pomrkávání na čtenáře, učinil z autora jednoho z nejčtenějších spisovatelů současnosti. Zcela po právu, navzdory faktům, že témata, jimiž se zabývá, byly již dříve předmětem esejů v rámci disciplíny „historie mravů“. V jeho případě bychom mohli říct, že jde o „románový fejeton mravů“.
Celkově se zdá se, že mravy, spjaté s konkrétní historickou epochou, jaksi odolaly zubu času. Postavy, vtažené do ostrých sociálních i psychologických střetů, nepůsobí vůbec koženě, a pokud si s nimi autor místy zahrává, cítíme za tím velkou dávku empatie.
Pozorovatel ženského myšlení
Série sedmi povídek, nesoucí nakažlivý název Jablko, vznikla jako reakce na famózní úspěch zmiňovaného bestselleru. S tím se vypořádává spisovatel hned v úvodu. Kniha se dá ale číst nezávisle na něm, může snad k němu posloužit i jako velmi dobrý úvod. Faber, jenž dokáže v rychlé zkratce vykouzlit charaktery i dobová témata (boj za emancipaci žen, prostituci, prudérnost i upjatost konvencí), je ale především velmi bystrým pozorovatelem ženského myšlení a citů.
Hlavními hrdinkami jsou nám dobře známé postavy (v případě neznalosti Kvítku karmínového a bílého ovšem neznámé): za všechny zejména rozkošná prostitutka Sugar, ale i dojemná Clara; nemají na sobě žádný antikvární pel, dalo by se možná i s jistou měrou ironického uspokojení říct, že lecjaká žena ze současnosti se v nich může sama poznat. A nemusí k tomu být ani prostitutkou, ani žádnou bojovnou sufražetkou. Na spisovatele vůbec, oproti jiným jeho současníkům, zůstává Faber velmi vzácně prost jakéhokoliv misogynství.
Bez kašírky
Jablko
Povídkám samozřejmě nechybí uhrančivý dekor – Faber se dokáže postavit v jedné větě na stranu obhajoby té „staré dobré Anglie“, zároveň ji ale nemilosrdně kritizuje –, bez něhož by atmosféra nebyla tím, co dodává sbírce (i předchozímu románu) na impresivní síle. Sníh skutečně padá (Vánoce v Silver Street), bída není utvořena v maskérně, a krysy, které se snaží dostat pryč z dosahu ostrých zubů psů (Clara a Krysí muž) jsou až neskutečně živé.
Ze souboru se poněkud vymyká závěrečná Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích, překonávající črtu a mířící k ostré sondě do sociálního podbřišku tématem rovného vztahu pohlaví. To už není žádné jablko hříchu, s nímž si hraje prostitutka Sugar, ale prostě trochu jiná káva….
Většina z povídek se dá považovat za umné a krystalické črty, v nichž se zablýskne Faberova kvalita vypravěče, který se nebojí obracet ke svému čtenáři i jako k divákovi (ano, protože číst se dají i jako svého druhu literární fotografické koláže), aniž by ho podceňoval nebo na něj arogantně shlížel. Ne náhodou se dočkaly dva z jeho předchozích románů filmového zpracování: vedle Kvítku pro televizi BBC rovněž satirický román Pod kůží (Odeon, 2013) se Scarlett Johanssonovu.
Michel Faber: Jablko. Povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého (The Apple: Crimson Petal Stories). Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2015.