Po románu o legionářích v první světové válce, za nějž získal Cenu Knižního klubu, se původem historik Dalibor Vácha pustil i do bojů druhé světové. Hrdiny jsou opět českoslovenští vojáci na východní frontě, kteří tentokrát - i v názvu knihy - zdolávají Hranice, nejen státní, ale i toho, co člověk snese. Naštěstí to neplatí pro čtenáře.
Recenze: Válečné Hranice posouvají limity autora i smrtelného člověka
Váchův debut Červenobílá a jeho druhý román Hranice mají mnoho společného, stejné ale nejsou. Zatímco první z nich je znatelně knihou historika, který píše beletrii, "pokračování" je více dílem románového autora, jenž je zároveň historikem.
Legionářské dějiny Vácha dopodrobna studoval, román Červenobílá vznikal jako vytěžení dramatického potenciálu z historiografických podkladů (vyšly v březnu tohoto roku jako nebeletristická publikace pod názvem Bratrstvo). A při jeho psaní často zapomínal, že čtenář, na rozdíl od něho, spoustu dějepisných faktů nezná, což jeho orientaci v dění značně znesnadňuje.
K udržení nitě nepřispěly ani časové skoky v ději a množství zmiňovaných osob. Od nechronologického vyprávění v Hranicích upustil, od zahlcení jmény ovšem ne. Přestože lze vysledovat několik hlavních hrdinů, v jejich okolí se vynořují a zase mizí další postavy (stejně jako v předchozí knize míchá Vácha skutečné a fiktivní), takže je občas docela nepřehledné, kdo je kdo. Tím spíš, že vcelku chybí hlubší náhled do psychologie postav, mnoho se o jejich vzpomínkách, minulosti nebo jiných než momentálních „bojových“ pocitech nedozvíme.
Navíc není také vždy úplně jasné, odkud kam se vlastně jde, protože autor zůstává věrný stylu podrobného popisu aktuálního dění. Paradoxně ovšem časoprostorový chaos přispívá k tomu, co lze přičíst k Váchově umu: vzbuzení pocitu, že celá ta válečná mašinérie z pohledu jednotlivce v konkrétní situaci naprosto chaotická prostě je.
Žádní filmoví hrdinové
Ve dvou oddílech - první pojednává o bojích v Kyjevě, druhý o Dukelském průsmyku - provází Vácha čtenáře bitvami metr po metru a minutu po minutě. Vlastně se dění smrskává pořád na to samé: útok, ústup, čekání na další útok, což může být časem stejně únavné pro vojáka, jako pro čtenáře. A pro něj by to v jisté míře takové i být mělo. Podobně jako zmíněný zmatek, kde se postava nachází a co dělá, přispívá k autenticitě líčených situací. Všechny ty, až scénářově rozepsané, podrobnosti dávají čtenáři možnost spoluprožití hraničních momentů (a každý moment ve válce je hraniční) s člověkem, který není nesmrtelným filmovým hrdinou, ale jedním z mnoha zapomenutých a zapomenutelných smrtelníků.
Tedy patří k těm, které chce Vácha realisticky připomenout. Až na ojedinělé, doslovné filozofování („Kolik důvodů k nenávisti potřebuju? Kolik toho ještě sneseme?“) je Váchův umanutě detailní popis přesvědčivým obrazem válečné každodennosti, která se odpočítává na metry a minuty a kde uměle patetické hrdinství nahrazují strach, „zákopové“ nohy, bídné jídlo a především (máte-li štěstí) stále větší odolnost vůči všudypřítomné smrti - nepřátel, přátel a možná i té vlastní.
obrázek
Laťku, kterou nastavil svým debutem, Vácha druhou knihou posunul výš. Ani Hranice tak zdaleka nemusí být jeho spisovatelským limitem a lze jen v dobrém očekávání vyhlížet jeho další románový mezník.
Dalibor Vácha: Hranice, Knižní klub 2015.