„Je rozdíl mezi filozofickými žvásty a reálným životem,“ říká profesor Abe Lucas (Joaquin Phoenix), který jako posila filozofické sekce přijíždí s pověstí renomovaného akademika a nevybíravého děvkaře na provinční univerzitu v Braylinu. Jenže mezi legendou a realitou je určitý rozdíl. A rozdíl je i mezi klasickými „allenovkami“ a tím, s čím Mistr v rámci své pravidelné roční periody přichází tentokrát. Pokud je filozofie (jak říká Abe Lucas) něco jako verbální mastrubace, pak Iracionální muž je něco jako filmařská samohana, která nepřináší úlevu.
Recenze: Allenův Iracionální muž je nevěrohodný a rozpačitý
Woody Allen má existencialisty rád a jejich myšlenky jsou mu blízké. Nietzcheho kritika křesťanské morálky, Kierkegaardovo vědomí absurdity, Husserlova fenomenologie, Heideggerova ontologie a k tomu něco z Dostojevského, Kafky, Camuse a Sartra. Tenhle intelektuální mix ovšem tentokrát negeneruje spirituální jiskření, ale spíš rozpačitou myšlenkovou kocovinu. Buď mu to hrubě nevyšlo, nebo to takhle z nějakého důvodu (na který není jednoduché přijít) chtěl, napadá mě, abych si dál uchoval respekt a obdiv k originálnímu tvůrci, který v nás už tolikrát vzbudil pocit souznícího nadšení.
Napsat a natočit každý rok devadesátiminutový autorský opus překypující nápady, bonmoty, intelektuálním nadhledem a svébytným rukopisem, to není zívačka. A nelze počítat s tím, že se každý rok rozšoupneme s Hanou a jejími sestrami na Manhattanu nebo budeme s Purpurovou růží z Káhiry chvátat na rande s Annie Hallovou.
2 minuty
Do kin vstoupil Iracionální muž
Ale i ve srovnání s Mistrovými posledními opusy: originálními a vtipnými bedekry z evropských metropolí Půlnoc v Paříži a Do Říma s láskou, intimními Jasmíninými slzami či romantickým Kouzlem měsíčního svitu dopadá Iracionální muž jako nosič vody, který se pohybuje spíše na konci pelotonu, jako těžkopádně vykombinovaná existenciální bajka, ze které máte pocit, že vlastně pořádně neví, co, komu a proč chce vlastně říci.
Vražda je nonsens
Titulní postava Iracionálního muže, profesor filozofie Abe Lucas (v nečekané kreaci Joaquina Phoenixe), je slibná allenovská figura, na jedné straně vtipně přednášející o Woodyho oblíbených existencialistech, na druhé straně nasáklá jeho neméně oblíbenými traumaty, pochybnostmi a mindráky, v důsledku kterých nemůže psát, dýchat, najít smysl života ani souložit (od čehož se možná všechno předchozí odvíjí). Je radikální, originální, fascinující a vzhledem k tomu, že na první pohled není zřejmé, že není úplně normální, sbalí profesorku chemie Ritu a studentku filozofie Jill, aby dostál své proutnické pověsti. Je to typ, do něhož se projektuje řada existenciálních pojmů, jako je nesmyslnost existence, odcizení, osamělost, nicota či nevyhnutelnost smrti, která je jedinou jistotou tohoto světa. Jako existencialista nepřemýšlí o tom, co věc znamená o sobě, ale co znamená pro něj, sebedestruktivně nasává a okázale (při ruské ruletě) předvádí, jak pro něj život nemá cenu.
Pro dychtivé ženy z akademické půdy, které šmrncovně odehrály Parker Poseyová (s ústy tak širokými jako její náruč) a Emma Stoneová, je setkání s někým tak úžasně komplikovaným hodně zajímavé a tak si ho v téhle trojce užívají, dokud to jde. Neboť jednoho dne vyslechne Aby v restauraci fragment rozhovoru od vedlejšího stolu a nalezne znovu smysl svého prázdného života v bizarním odhodlání naplnit ho „dobročinným“ zločinem.
Allenovo hledání (ne)morálního smyslu života, tentokrát končí na úrovni originálního námětu, který se v realizaci nepodařilo dotáhnout. Dramatický zvrat, který přetne původní romantickou linku, a následná katarze a „potrestání“ pachatele působí jako nevěrohodný konstrukt. Vražda jako vykonání něčeho hodnotného je nonsens a působí nepatřičně, stejně jako kyanid v Allenově skříňce s líčidly. A časy suchých bonmotů, které se staly klasikou, jsou už také nenávratně pryč. Iracionální muž rozpačitě přešlapuje na dobře vybrané parketě, ale tváří se jakoby se teprve hledal, což lze vzhledem k úctyhodné životní osmdesátce a skoro padesáti autorským filmům tvůrce odpustit, ale není nutné tomu aplaudovat.
Spíše než iracionální je to nečekaně impotentní muž (byť se při koitu dokáže chovat jako jeskynní člověk), který postrádá allenovské charisma. Alespoň pokládá věčnou existenciální otázku, zda je lepší mít v životě hodně žen na jednu noc, nebo jednu napořád. A přitom si neuvědomuje, že záleží na tom, z jaké strany postele se na to díváte.
