Když poslední rakousko-uherský císař Karel I. vydal 16. října 1918 manifest proklamující federalizaci monarchie, bylo již na záchranu habsburského mocnářství pozdě. O necelé dva týdny později, 28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát, který s tragickou přestávkou způsobenou druhou světovou válkou vydržel až do konce roku 1992. Tehdy se rozpadl na Českou a Slovenskou republiku.
Před 105 lety vzniklo Československo. Vybojovali ho politici, diplomaté i prostí vojáci
Vymanit se z nadvlády Habsburků umožnila Čechům a Slovákům porážka Německa a Rakouska-Uherska v první světové válce, ale i neschopnost rakouských vládních kruhů řešit mnohaleté národnostní pnutí v monarchii.
Ke vzniku státu ovšem významnou měrou přispěla také činnost politických reprezentantů Čechů a Slováků v rámci zahraničního odboje v době války a vojenské úspěchy legií, které bojovaly nejen proti Německu a Rakousko-Uhersku, ale i s ruskými bolševiky.
V lednu 1918 americký prezident Woodrow Wilson přednesl Kongresu čtrnáct bodů, v nichž byly obsaženy zásady k ukončení první světové války a ve kterých se hovořilo o autonomii národů habsburské monarchie. Její rozpad však už v té době začal a nezastavil ho ani ústupek v podobě nabízené federalizace.
Vyhlášení nezávislosti přišlo koncem října
Čeští a slovenští politikové už měli v říjnu 1918 u vítězných mocností Francie, Velké Británie a USA vyjednané uznání Československé národní rady jako budoucí vlády samostatného státu. Ta prozatímní exilová v čele s Tomášem Garrigue Masarykem, ministrem zahraničí Edvardem Benešem a ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem byla ustanovena 26. září 1918.
Exilová vláda navíc 18. října v Paříži publikovala takzvanou Washingtonskou deklaraci, která v podstatě znamenala vyhlášení samostatnosti. V textu přitom odmítla autonomii českého a slovenského národa ve federalizovaném Rakousko-Uhersku. Ústředním orgánem domácího odboje byl Národní výbor československý vedený Karlem Kramářem.
Když 27. října 1918 vídeňská vláda vyjádřila ochotu jednat o mírových podmínkách prezidenta Wilsona, Pražané to pochopili jako kapitulaci monarchie. Vypukly živelné demonstrace, které následující den vyvrcholily vyhlášením samostatnosti a v zemi převzal moc Národní výbor, reprezentovaný pěticí „mužů 28. října“. Mezi nimi byl Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a také Vavro Šrobár.
Washingtonská deklarace
Mezitím v Ženevě jednala delegace vedená Kramářem s představiteli zahraničního odboje v čele s Benešem. Jednání skončila 31. října a bylo na nich rozhodnuto, že Československo bude republikou a Masaryk prezidentem. Intenzivně se jednalo i na Slovensku. 30. října byla přijata Martinská deklarace, která vyhlásila právo na nezávislost slovenského národa a zároveň vyjádřila vůli Slováků žít ve společném státě s Čechy.
V listopadu pak Národní rada uherských Rusínů souhlasila s plánem na připojení Podkarpatské Rusi k ČSR. Definitivně se tak stalo až 10. září 1919.
O území se bojovalo s Maďary
Vyhlášení republiky bylo programem první schůze Revolučního Národního shromáždění v pražském Thunovském paláci 14. listopadu 1918. Na téže schůzi byl Masaryk zvolen prezidentem a byla ustanovena i vláda vedená Karlem Kramářem. Vznik Československa ovšem provázely ostré územní spory s Maďary, Němci a Poláky. S Maďary bojovala československá armáda o některá území až do roku 1920.
Se vznikem ČSR se nemohli smířit ani představitelé českých a moravských Němců. Ti vytvářeli v pohraničních oblastech samostatné útvary, které měly spadat pod vládu takzvaného Německého Rakouska (Deutsch-Österreich).
Likvidace těchto provincií začala koncem listopadu, a do konce roku 1918 již podléhalo pražské vládě celé historické území. Menšiny přitom tvořily významnou část obyvatel nového státu. V roce 1921 mělo Československo 13,6 milionu obyvatel a z toho bylo 3,2 milionu Němců a 762 tisíc Maďarů.
Archiv ČT24: 28. říjen 1918 (zdroj: ČT24)