Ve věku 80 let ve středu zemřel novinář, bývalý disident a politický vězeň, dlouholetý zastánce lidských práv Petr Uhl. Potvrdila to jeho manželka a někdejší ombudsmanka Anna Šabatová.
O ochranu lidských práv se Petr Uhl zasazoval během komunistického režimu i po sametové revoluci, a to jako novinář, disident, chartista, ředitel ČTK a politik.
Patřil k nejvýraznějším postavám československého disentu a mimo veřejné dění nezůstal ani po listopadu 1989. Začátkem devadesátých let vedl Československou tiskovou kancelář, řadu let působil jako komentátor deníku Právo. Byl poslancem Federálního shromáždění i vládním zmocněncem pro lidská práva.
Byl také spolutvůrce časopisu Informace o Chartě 77, ve kterém bylo uvedeno jeho jméno i přesná adresa. Sledování tajnou policií bylo za totalitního režimu součástí života celé jeho rodiny.
Poprvé byl ve vězení v roce 1969, kdy byl odsouzen na čtyři roky za aktivity během pražského jara. Pět a půl roku byl na svobodě, než byl v říjnu 1979, spolu s dalšími členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, uvězněn podruhé.
„Vzalo mě to nejvíc v té době, kdy jsem už tu rodinu měl. To, že jsem od věku čtyři roky a dva roky mých starších dětí dalších pět let s nimi nežil a neměl jsme možnost ovlivnit jejich výchovu a radovat se ze společného života,“ řekl v roce 2007 v rozhovoru pro ČT.
Jeho žena Anna Šabatová, jedna z tehdejších mluvčí Charty 77, zůstala na pět let s dětmi doma sama. Petr Uhl se po návratu z vězení také podílel na zakládání československo-polské Solidarity.
Při mnohých setkáních disidentů na polsko-československých hranicích se představitelé solidarity museli schovávat v lesích před policisty. „Pomáhali jsme si, dodávali si rozmnožovací stroje, literaturu a vyměňovali zkušenosti,“ vzpomínal Uhl v roce 2000.
Během sametové revoluce pracoval jako redaktor Východoevropské informační agentury. Byl to právě on, kdo rozšířil informaci o zabití studenta Martina Šmída. Během hromadné demonstrace na Letné se za převzetí této informace omluvil.
Po revoluci se stal na dva roky poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum. Ve vládě Miloše Zemana pak dva a půl roku zastával funkci zmocněnce pro lidská práva. „Musel jsem nutně být loajální a já jsem si to vždy uvědomoval a do jisté míry mě to vždy trápilo,“ zamýšlel se v pořadu Krásný ztráty.
Sám se poté vrátil k novinařině. V 2002 až 2007 byl členem Strany Zelených, vystoupil z ní poté, co vstoupila do vlády s ODS. Kritizoval, že strana byla součástí „vlády, která je asociální, protievropská, nebo téměř protievropská a dokonce je protiekologická - nesleduje důsledně požadavky ochrany životního prostředí,“ uváděl tehdy.
Novinář Petr Uhl
Ve svých textech se Uhl věnoval zejména ochraně menšin, například postavení sudetských Němců, Romů či migrantů. Rezervy viděl také v řešení genderové problematiky.
„Žena je často v méně výhodném postavení než muž. Je to od mateřských školek až po důchod, všude narážíte na genderové problémy,“ uvedl pro ČTK. Souvisela s tím podle něj i nutnost zlepšení úpravy práv homosexuálů, bisexuálů, transsexuálů a dětí.
V roce 2015 Uhl kritizoval českou vládu za odmítání kvót na přijímání uprchlíků. Neprojevila podle něj solidaritu, která je přitom základem Evropské unie. Podle Uhla „politici pochopili, že strach je mocným motivem, aby lidé někomu dali hlas“.
Uhl byl autorem či spoluautorem několika knih, například Právo a nespravedlnost očima Petra Uhla. Obdržel také řadu ocenění, například Medaili Za zásluhy I. stupně, kterou mu v roce 1998 udělil prezident Václav Havel, ale i vysokých vyznamenání polských, německých či francouzských (mj. rytíř Čestné legie). V roce 2018 obdržel při předávání novinářských cen Karla Havlíčka Borovského za rok 2017 Cenu Opus Vitae za celoživotní prosazování spravedlnosti, lidských práv a za osobní statečnost.
O politiku se zajímal ale dál, veřejně už příliš nevystupoval. Ničeho, co ve svém životě udělal nelitoval, zachoval by se prý stejně. I když připouštěl, že měl často i strach.
