Ve věku 80 let zemřel režisér dokumentárních filmů a pedagog Karel Vachek. Potvrdila to děkanka Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění (FAMU) Andrea Slováková. V roce 1968 natočil snímek Spřízněni volbou o účastnících pražského jara.
„Dnes v odpoledních hodinách zemřel náš pedagog, významný dokumentarista a myslitel, profesor Karel Vachek,“ uvedla Slováková. O úmrtí informuje FAMU také na svém Facebooku.
Vachek se narodil 4. srpna 1940 v Tišnově u Brna. Vystudoval FAMU a do československého filmu vstoupil na začátku šedesátých let provokativním snímkem Moravská Hellas o strážnických folklorních slavnostech. Získal tehdy dvě hlavní ceny v Oberhausenu a Čestné uznání na karlovarském festivalu, než ho zakázal tehdejší prezident Antonín Novotný.
Za portrét protagonistů pražského jara Spřízněni volbou, který zachytil zákulisí volby generála Ludvíka Svobody prezidentem ČSSR, z roku 1968 získal v roce 1990 Zlatou kameru na Berlinale.
„Skutečné filmy se dějou v hlavě“
Po dvaceti letech nuceného mlčení se do kinematografie vrátil v devadesátých letech snímkem Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství, ve kterém sleduje porevoluční atmosféru prvních svobodných voleb v zemi. Dále natočil filmy Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce, Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid a naposledy v roce 2019 Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie.
Bývalý vedoucí katedry dokumentárního filmu na pražské FAMU patřil k nejsvéráznějším postavám českého filmového umění. Jeho často mnohahodinové snímky se pohybovaly na hraně dokumentu, byly spíše filmovým esejem, který nutil diváka k vlastnímu promýšlení problému. Sám pojem „dokumentární film“ odmítal.
„Mám nějaké myšlenky a žádám po lidech, aby si je po svém doplnili a třeba je vylepšili. Neděláte film tak, že něco popisujete. Nenávidím slovo dokumentární film, protože opravdu nic nedokumentuju. Posíláte nějaké obrazy, které mají dialogy, mají zvuk, a budíte v lidech nějaké názory,“ uvedl v rozhovoru pro Českou televizi.
„Skutečné filmy se dějou v hlavě. Za myšlenku dám jinou, která k ní patří, a z čeho to udělám, je mi jedno. Když někde uvidím něco, z čeho by to šlo, třeba že se to hýbe, je to obrázek a mluví to, tak to tam vpálím,“ zdůraznil.
Je také autorem knihy Teorie hmoty: o vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu, ve které shrnuje svůj životní názor i tvůrčí metody.
Retrospektivy jeho tvorby uvedla například washingtonská Národní galerie nebo karlovarský festival. Na festivalu v Jihlavě získal cenu za přínos světové kinematografii.
V roce 2015 získal Zlatou medaili Akademie múzických umění (AMU), což je nejvyšší ocenění, které škola uděluje významným českým i zahraničním osobnostem, které na akademii pedagogicky působili. Za FAMU ji dostali například režiséři Jan Švankmajer, Věra Chytilová či Ivan Passer.
Velmi vlivný byl právě jako pedagog. Jeho dílo i uvažování o filmech i společnosti se promítly do tvorby předních dokumentaristů mladší generace, například Filipa Remundy, Víta Klusáka, Theodory Remundové nebo Martina Marečka. Klusák s Remundou k jeho tvorbě přímo odkázali třeba dokumentem Spřízněni přímou volbou.
