Poslední aktivní tvůrce československé nové vlny Karel Vachek bilancuje společenský vývoj padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce a jedinou možnou budoucnost vidí v přímé demokracii, kterou podle něj umožní propojení lidstva počítačovou sítí. Jeho šestihodinový film-román Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie začala tento týden promítat česká kina. Premiéru měl ale už o něco dříve na mezinárodním festivalu dokumentů v Jihlavě, kde také s osobitým filmařem vedla rozhovor Tereza Willoughby.
Karel Vachek: Jednoduchým příběhem už svět nejde popsat, to je kýč
K čemu slova „komunismus“ a „síť“ v názvu vašeho filmu odkazují a jak spolu souvisí?
Komunismus je slovo vyjadřující, že může existovat nějaké společenství. V Rusku poprvé zkusili, že nemusíte něco vlastnit, abyste to mohli udržovat v provozu. To vůbec nejsou špatné věci. Ale všechny ty systémy skončily na tom, že měly vůdce. A ti se starali hlavně o to, aby si moc a majetek udrželi. To znamená, že nepracují pro komunitu, pracují hlavně pro sebe. Tím, že se objevila nová technologie, to jest síť, nemusíte mít žádnou organizaci, abyste se sešli a něco chtěli…
… vlastně nemusíte mít ani vůdce, protože každý může ke všemu…
Přesně to mám na mysli.
Tento přerod popisujete částmi kolektivní paměti, jako jsou záběry ze zpravodajství, části dokumentů, texty, obrazy. K nim přidáváte, co si o všem myslíte vy. Jste součástí kolektivní paměti, nebo kolektivní paměť jen ilustruje, co vy si myslíte?
Mám nějaké myšlenky a žádám po lidech, aby si je po svém doplnili a třeba je vylepšili. Neděláte film tak, že něco popisujete, nenávidím slovo „dokumentární film“, protože opravdu nic nedokumentuju. Posíláte nějaké obrazy, které mají dialogy, mají zvuk, a budíte v lidech nějaké názory.
Skutečné filmy se dějou v hlavě. Za myšlenku dám jinou, která k ní patří, a z čeho to udělám, je mi jedno. Když někde uvidím něco, z čeho by to šlo, třeba že se to hejbe, je to obrázek a mluví to, tak to tam vpálím.
Vnitřní smích, o němž také mluvíte, pak vzniká střihem? Například v aktuálním filmu hovoří Václav Havel o prodeji Paláce Lucerna a do těchto záběrů vy stříháte slaměnky. To je to, co myslíte?
Se slaměnkami si spojíte, jak zbytečné je usilovat o majetek, třeba o nějakou Lucernu. A lidi, zatímco někde mají kvalitu, která je občas i skutečná, se pak soustředí na takové hlouposti. Moderní literatura – Karl Kraus, Proust, Joyce, Musil – je z krátkých věcí. Je to rozdrobený svět, protože celistvým jednoduchým příběhem už svět nejde popsat.
Jakmile si to uvědomíte, začnete dělat filmy jako já, říkám jim film-román. Abych se vzdálil od toho, že udělám nějakou postavu s nějakou psychologií. Podívejte se, jak to končí. Mařko, máš mě ještě ráda? Já jdu do bordelu a ty mej nádobí. A ona myje nádobí. O tom se dělají seriály. Úplně neskutečné, že těm lidem není hanba.
Zdá se, že se snažíte dostat do filmu všechno, co se odehrává v tu chvíli, jako na obrazech Hieronyma Bosche. Jde dostat do filmu všechno?
Hlavní je, jestli to tam patří. Když začnete rozvíjet obraz světa z nějakého konce, tak se dostanete k určitým závěrům a projdete jakousi cestu. Na té cestě není všechno, ale je tam přibližně všechno, to jest, že jsou jakési typy od každé lidské činnosti, od každé existence, a z těch to musíte udělat, protože jakmile něco vynecháte, tak začnete lhát. To je kýč. Jakmile neděláte kýč, musíte se snažit víceméně zachytit všechny elementy, které tu hru dělaly. Nemyslím si, že každý estébák patří na šibenici, ale na druhou stranu když nevíte, proč se někdo takhle choval, a vůbec o tom nemluvíte, tak je to trapný.
Co vám určí cestu, kterou se vydáte, když děláte film?
To nikdy úplně nevíte. Když jsem začínal předchozí film, řekl jsem si, že musím jet natočit bílého medvěda do zoologické zahrady. Sešel jsem dolů do auta, tam seděl můj štáb, jeden z nich otevřel noviny a říká: No jo, ale ten medvěd včera chcípnul. Tak jsme tam jeli, abychom zjistili, kam bude putovat medvěd a kam jeho kůže. Takhle děláte film.