Uplynulo 70 let od procesů s odbojovou skupinou Světlana. Přísné tresty nebyly jedinou pomstou komunistů

Třináct rozsudků smrti, čtrnáct doživotí a desítky let těžkého žaláře. Před 70 lety probíhaly zinscenované soudní procesy s protikomunistickou odbojovou skupinou Světlana. Tu tvořili především bývalí partyzáni, kteří měli na Moravě velké množství spolupracovníků. Vysoké tresty nebyly jedinou komunistickou pomstou. Rodiny odsouzených přišly o majetek a děti nesměly studovat. Tématu se v pořadech Reportéři ČT věnoval Mirek Petráček.

Video Reportéři ČT
video

Reportéři ČT: 70 let od procesů s odbojovou skupinou Světlana

„Odbojová organizace Světlana byla velmi rozsáhlá, měla na Moravě poměrně rozpracovanou síť. Poskytovala přechody na Západ přes železnou oponu, distribuovala letáky, tiskla letáky, pomáhala rodinám zatčených. Co víme, tak to byla organizace, které se tehdejší režim nesmírně bál,“ vysvětlil publicista Luděk Navara.

Z velké části tuto odbojovou organizaci tvořili bývalí partyzáni, kteří za války bojovali na Valašsku proti nacistům. Uměli zacházet se zbraněmi, a i když řada z nich byla levicově zaměřená, neváhali se po únoru 1948 postavit proti komunistické totalitě. Na Moravě, kde bylo velké množství věřících i soukromých zemědělců, našli řadu sympatizantů a podporovatelů.

Trest čekal i ty, kteří odbojářům pomáhali

Ve Světlaně se pohybovali František Mana a Rudolf Lenhard z Horní Lidče. Oba byli uvězněni a krutě mučeni v Uherském Hradišti. Tam působili nechvalně proslulí brutální vyšetřovatelé Státní bezpečnosti v čele s Ludvíkem Hlavačkou a Aloisem Grebeníčkem, kteří z vězňů vytloukali vynucená přiznání. To nejbrutálnější se odehrávalo zřejmě v budově úřadovny StB. „V podkroví byla vyšetřovna, kde se mučilo elektrickým proudem, a to bylo asi to úplně nejhorší, co tady vězně v Hradišti mohlo potkat,“ doplnil Navara.

Rudolfa Lenharda s Františkem Manou režim zavraždil. Tragický osud ale čekal i ty, kteří členům odbojové skupiny pomáhali. Mezi ně patřil třeba soukromý zemědělec Jan Skřipka, kterého zatkla StB v březnu 1949, protože u něj doma přespával odbojář Antonín Janošík. Byl odsouzen k 15 letům vězení. Po necelých devíti letech v cele zemřel.

„13. ledna zemřel, to byla neděle. A přišel nám telegram až v pondělí večer v šest hodin, že tatínek zemřel, pozůstatky po něm nebudou vydány, účast na pohřbu není povolena. A to bylo všecko,“ vzpomínala dcera Jana Skřipky Růžena Valčíková.

StB zatkla téměř tři sta lidí

Antonína Janošíka ve své zahradní chatě ukrýval také Josef Ptáček ze Střelné, která byla od Horní Lidče vzdálená asi dva kilometry. I tam začala v březnu 1949 Státní bezpečnost zatýkat. „Přijeli večer (StB) a tatínek s nimi musel jít na tu chatu. A to bylo hrozné. My jsme doma klečeli, modlili jsme se růženec, protože jsme nevěděli, jestli se vrátí,“ vzpomínala jeho dcera Ladislava Guričová. „Nebyl tam tehdy nikdo, takže tatínka propustili.“

Zanedlouho se ale Státní bezpečnost pro Josefa Ptáčka vrátila a uvěznila ho rovněž v Uherském Hradišti. Takto bylo zatčených téměř tři sta lidí.  V propagandisticky využitých veřejných procesech padlo 13 rozsudků smrti a 14 doživotních trestů. Čtyři tresty smrti byly později změněny na doživotí nebo 25 let. Na procesy se vydávaly vstupenky a publikum tvořili hlavně dělníci z továren.

„Ten hlavní proces se odehrával ve Zlíně ve velkém kině. Byl to pravděpodobně jeden z největších procesů vůbec, protože velké kino bylo v čase svého vzniku největší v zemi,“ uvedl publicista Navara.

„Bál jsem se, aby nám něco neudělali,“ vzpomíná na proces syn odsouzeného

Toho se účastnil i syn Jana Skřipky Jaroslav: „Já jsem se styděl, protože ti lidi tam řvali. Tam řvali všichni: trest smrti jim dejte. Zlíňáci to byli, to nebyli cizí. No a potom, až to skončilo, tak jsem byl potichu, protože jsem se bál, aby nám něco neudělali, protože to tam bylo strašné.“

Ladislava Guričová se také účastnila procesu se svým otcem. Bylo jí v té době jedenáct let: „Tam nahnali lidi z Hradiště, z úřadů a z dílen. Bylo to puštěné rozhlasem, takže to řvalo na celé Hradiště. A stála jsem tam někde v koutě s kamarádem z Horního Lidče s Františkem Manou, který byl o rok starší než já. A čekali jsme, až budou ty rozsudky. Pan Mana, to byl autodopravce z Horního Lidče, dostal trest smrti. Můj tatínek dostal 16 roků.“

Lenharda museli na popravu přinést na nosítkách

František Mana, Antonín Janošík a Rudolf Lenhard byli popraveni na dvoře uherskohradišťské věznice 24. října 1950. Lenharda, pobitého po čase stráveném ve vyšetřování, museli pod šibenici donést na nosítkách.

„Utrpení nekončilo smrtí toho příbuzného, ale jeho blízcí byli pronásledováni dlouho poté. Děti nemohly studovat, nemohly se ani kolikrát pořádně uživit. Měly problémy vlastně až do konce totality,“ konstatoval Navara. „To nebyl jediný trest, těch 16 let, ale ještě tam byla ztráta veškerého majetku a 50 000 pokuty. Ze svého baráku jsme museli platit nájem, jinak by nás vystěhovali do pohraničí,“ doplnila dcera Josefa Ptáčka.