Hrdelní trest, který komunistický soud uložil před sedmdesáti lety Miladě Horákové, vyvolal protesty v řadě zemí světa. Za političku se přimluvili Winston Churchill či Albert Einstein. Soudu ale denně přicházely také stovky požadavků na trest smrti pro „zrádce a sabotéry“. Do štvavé kampaně komunisté zapojili i děti, které měly psát slohy o vlastizrádcích a škůdcích. Celé zrůdné divadlo vyvrcholilo 27. června 1950 v půl šesté ráno smrtí na popravišti. Kromě Horákové tam skončili i historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Buchal a podnikatel Oldřich Pecl.
„Rozsudek státního soudu v Praze z 8. června t. r., potvrzený rozsudkem Nejvyššího soudu z 24. června t. r., jímž byli Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra odsouzeni pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, byl vykonán.“
Takto stroze informovalo den poté Rudé právo o jedné z nejhorších justičních vražd zinscenovaných komunisty, jak celý proces hodnotí řada historiků. Tuzemští komunisté tehdy na přímý příkaz Klementa Gottwalda využili scénář, který jejich sovětští kolegové uplatňovali ve 30. letech 20. století.
Do vykonstruovaného procesu, o jehož výsledku se radily špičky KSČ, tedy vládnoucí strana zapojila i veřejnost. „Nechť promluví hlas lidového hněvu, nechť k procesu zaujmou stanovisko závodní rady, různé porady a schůzce. V těchto usneseních nechť je také žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinců,“ instruovali tehdy Gottwaldovi zástupci Rudolf Slánský, Gustav Bareš a Marie Švermová krajské stranické funkcionáře.
Výsledkem bylo zhruba 6300 rezolucí lidu, které požadovaly tresty smrti. „Mezi těmi lidmi byli například i žáci základní školy nebo někteří sokolové,“ konstatuje historik Pavel Blažek.
„Děti obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče“
„My občané okresu Prahy 14, shromáždění na veřejném projevu dne 15. června 1950 vyslechli jsme referát lid. prokur. soudr. Brožové L. o procesu s 13 zrádci našeho pracujícího lidu a lid. dem. zřízení. Děkujeme stát. soudu za spravedlivý rozsudek, který byl nad zrádci vynesen. Žádáme, aby Nejvyšší soud co nejrychleji rozhodl o odvolání těch, kdož byli odsouzeni k smrti, aby mohl být vykonán spravedlivý trest,“ stálo v rezoluci, kterou údajně odhlasovaly tři tisíce lidí.
„Děti těchto obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče, kteří kopou nové společné hroby pro ně a pro nás všechny. My však prohlašujeme, že si republiku rozvracet nedáme a že každého podezřelého ohlásíme,“ napsali pankráckému soudu žáci školy v Újezdě na Valašsku.
Na rozhořčení lidu se poté u soudu, který trval pouhých devět dní, odvolávali i prokurátoři, kteří nejvyšší tresty žádali. Mezi nimi byl i nechvalně proslulý Josef Urválek, jenž si liboval v nadávkách obžalovaným. Podle historika Karla Kaplana byl proces zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, jejímž hlavním kritériem byl politický účinek a ohlas u veřejnosti.
„Odcházím bez nenávisti k vám“
Naopak ze zahraničí přicházely apely na omilostnění Horákové a dalších odsouzených. Možná nejznámější přímluvou se staly telegramy Alberta Einsteina adresované tehdejšímu premiérovi Antonínu Zápotockému i Gottwaldovi: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběťmi nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít.“
Einsteinovy telegramy ani apel Winstona Churchilla nepomohly, rozsudek vynesený Státním soudem potvrdil Nejvyšší soud a posléze také Gottwald. Milada Horáková, Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl zemřeli 27. června 1950 v brzkých ranních hodinách na šibenicích.
„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…,“ zněla poslední slova Horákové. Její tělo následně zpopelnili ve strašnickém krematoriu.
Nesměl být pohřeb, příbuzní nesměli vědět, co se s nimi stalo
Projekt Paměť národa zaznamenává vzpomínku Marie Chalupové, která s Horákovou sdílela celu, spolu s dalšími dvanácti ženami: „Osobně jsem ji neznala, ale všechny jsme o ní věděly, stejně jako kdy bude popravená. Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná.“
Projekt Paměť národa připomíná svědectví Františka Suchého, jehož otec tehdy krematorium řídil: „Přiváželi je v regulérních rakvích, s úmrtním listem, kde bylo všechno napsáno, smrt oběšením, všechno probíhalo regulérně, ale nesměl být pohřeb, příbuzní nesměli vědět, co se s nimi stalo, urny jim nesměly být vydány, měly být uloženy ve společném pohřebišti bez označení.“
Na konci 60. let minulého století, v období politického uvolnění, byl rozsudek nad Horákovou zrušen, plně soudně rehabilitována však mohla být teprve po listopadu 1989. V roce 1991 pak prezident Václav Havel udělil Horákové a Kalandrovi in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. O dva roky později Buchal získal za protikomunistický odboj čestné občanství Ostravy. Peclovi udělil v roce 2010 Ústav pro studium totalitních režimů Cenu Václava Bendy.
Po revoluci se rozběhlo také vyšetřování zinscenovaného procesu. Před soudem skončila jen někdejší dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, kterou soudy poslaly na tři roky do vězení.
Za mřížemi strávila necelé dva roky, v prosinci 2010 dostala tehdy devětaosmdesátiletá žena prezidentskou milost. Nad svým účinkováním v politickém procesu přitom nikdy nevyjádřila lítost.
„Já, kdyby se mi to stalo a byla tam veřejnost, bych především řekla, že to není pravda, a ona se přiznávala,“ prohlásila, když opouštěla vězení. Podobné argumenty na adresu Milady Horákové dodnes zaznívají i od některých výrazných představitelů současné komunistické strany.
