Po útoku parašutistů na Reinharda Heydricha vyhlásili nacisté v protektorátu II. stanné právo. Mezi 27. květnem a 3. červencem 1942 ze msty vraždili skutečné, ale i domnělé odbojáře. Zabíjeli na několika místech v Čechách, kromě Prahy například v Pardubicích, Táboře, nebo Mladé Boleslavi. Všechny odsouzené z Moravy ale vraždili pouze v Brně, na dvoře věznice gestapa v Kounicových kolejích. Jejich ostatky se nikdy nenašly. Podle svědků ale nacisté vozili do brněnského krematoria denně krvavé rakve, ze kterých ještě trčely vlasy.
Soud trval dvě minuty, z rakví ještě v krematoriu tekla krev. Kde skončily brněnské oběti heydrichiády, není jasné
„V době stanného práva, bylo přiváženo veliké množství zavražděných. Sama jsem byla svědkem toho, když přivezli zavražděné na dvou nákladních vojenských autech v počtu 40 až 50 osob. Na tento náklad byl žalostný pohled, neboť z beden tekla krev a vše bylo pomazáno krví. Podle mého soudu zavraždění byli ještě v nevychladlém stavu. Jejich zabíjení bylo uskutečněno krátce před dovozem. Do beden byli ukládáni asi všelijak, jelikož z beden trčely vlasy a víko bylo přibito i s rukou,“ vypověděla zaměstnankyně krematoria Anna Křížová.
Její i další svědectví uveřejnil ve své studii Popravy v Brně – Kounicových kolejích během heydrichiády archivář Vojtěch Šustek.
Na vraždění dohlížel svatý Václav
Vraždění v době II. stanného práva po útoku na zastupujícího říšského protektora se v Brně odlišovalo od ostatních míst v protektorátu. „Popravy vykonávali příslušníci Strážního praporu Waffen-SS Böhmen-Mähren, kdežto v Čechách to byla německá pořádkové policie,“ vysvětluje Šustek.
Zatímco v Čechách se zabíjelo na mnoha místech, na Moravě pouze v Brně v místě bývalých studentských kolejí, které za války sloužily jako věznice gestapa. A za měsíc trvání stanného práva tady němečtí vojáci podle historika Jana Vajskebra zabili 380 lidí, z toho 71 žen a 8 lidí mladších 18 let.
„Na dvoře kolejních budov se konaly popravy zastřelením a také oběšením. Obdélníkové nádvoří tvořily tři zdi bloku obytných budov Kounicových kolejí a na čelní zdi, pod sgrafitovým vyobrazením svatého Václava, byl umístěný lapač kulek. Na levé straně nádvoří, při pohledu na čelní zeď, stály tři šibenice,“ popisuje Šustek.
Čeští vlastenci tak umírali doslova pod dohledem patrona české země, u kterého byl ještě nápis Nedej zahynouti nám, ni budoucím. A díky svědectví přeživších vězňů, které historici nedávno objevili v archivech, je možné rekonstruovat průběh zdejších vražd.
Růžový lístek znamenal smrt. Vězni sledovali popravy tajně přes zabílená okna
„Vždy ráno, asi kolem desáté, chodila zvláštní stráž SS s doprovodem člena SD (Sicherheitsdienst, bezpečnostní služba, pozn. aut.), všichni v uniformách – a vyváděli z cel vězně, kteří šli před stanný soud. V tuhých deskách měl člen SD lístky, a to bílé a růžové. Bílé k výslechu a růžové: stanný soud. Byly to velmi zlé okamžiky, když člen SD listoval v bílých lístcích, než se dostal k růžovým. (…) To jsme již všichni věděli, že vyvolaný jde před stanný soud a pak odpoledne na popravu,“ popsal bývalý vězeň Adolf Pítr-Bartoň.
Následné přelíčení bylo spíše formalitou. „Stanný soud zasedal v bývalé právnické fakultě, v přízemí, v sále. Trval dvě až tři minuty. Rozsudek vždy zněl buď smrt, nebo zcela výjimečně – nevinen,“ vysvětlil Pítr-Bartoň. Odsouzení k smrti pak čekali většinou do odpoledne, kdy se konaly popravy.
„Šel jsem kolem cely, kde byli všichni odsouzení v jedné místnosti, střežení příslušníkem SS a všichni zpívali státní hymnu. Odtud je postupně po jednom vyváděli na dvůr, když před tím jim svázali na zádech ruce, dva příslušníci SS je odváděli k dřevěné bariéře a tam je za ruce uvázali řemeny za háky,“ popsal zaměstnanec brněnského pohřebního ústavu Jan Matoušek, který po vraždách pomáhal odvážet těla do krematoria.
Nacisté se sice snažili vraždění utajit a okna cel zabílili vápnem, ale vězni přesto popravám přihlíželi. „V cele byly jen dvě postele, původní kolejácké – ovšem bez prostěradel, jen jedna deka z náhražkového textilu, vše špinavé. Skříň, umyvadlo, džbán vody. Židle a stoly nebyly. Okno do dvora bylo zalíčeno z venku vápnem až na horní ventilaci. (…) Již před mým příchodem byla ale ve vápně na skle vyškrábána nehtem škvíra, kterou bylo vidět přímo na popraviště,“ popsal zařízení cely Pítr-Bartoň. A díky tomu se dochovalo také svědectví o vraždění.
„Popravy začínaly v odpoledních hodinách. Nevím již přesně v kolik, ale někdy končily až za silného soumraku a svítily reflektory. (…) Před zdí byla z dřevěných klád udělána bariéra a prostor ke zdi vysypán pískem. Před bariérou pak byl postavený dřevěný rám, ke kterému byl odsouzený přivázán rozpažmo. Několik metrů před rámem stála popravčí četa SS v černých přílbách – asi 7 mužů a z boku velicí poddůstojník,“ popsal bývalý vězeň.
„Později byl postaven druhý rám a popravčí četa zesílena a byli popravováni dva (lidé) současně. (…) Po popravčí salvě přistoupil poddůstojník a ranou z pistole prostřeloval lebku. Pak přiběhli židé, postavili z boku zednické kozy, na ně položili rakev sbitou z desek, odvázali mrtvého a uvolněného mrtvého stočili do boku, takže se sám položil do rakve. Tu pak zanesli těsně ke zdi pod náš blok,“ přiblížil dál průběh vraždění. Většinu vězňů nacisté zastřelili, věšeni na šibenicích byli pouze židé.
Nacisté vraždili do posledního dne. Ostatky skončily neznámo kde
I přes popravu a následnou ránu do týla se stávalo, že některé oběti ještě žily. To zjišťovali přítomní němečtí doktoři – Friedrich (Bedřich) Pilný a Walter Marquort. A podle svědectví vězňů se sami neostýchali vzít do rukou zbraň a stále žijící vězně střelit potřetí.
„Vedoucí popravčí čety dával ještě popravenému, který byl přivázán ke kůlům, takzvanou ránu z milosti, zepředu do hlavy. Když byl pak popravený sundán a odtažen od popraviště vpravo ke zdi a pravidelně položen obličejem k zemi, viděl jsem v několika případech, že doktor Pilný těmto popraveným, které prohlížel, jevili-li dosud známky života, dával taktéž ze své pistole po jedné ráně do týla,“ popsal bývalý vězeň Josef Svoboda.
Mrtvé pak naložili do rakví, které předem podle počtu poprav objednali u pohřebního ústavu. Rakve nebyly nijak označeny, kontroloval se pouze převzatý počet. „Těla byla převážena do krematoria na Ústředním hřbitově města Brna. Během II. stanného práva se převozu těl obětí do krematoria chopili muži z Waffen-SS se svými nákladními auty, protože zaměstnanci pohřební služby by na to nestačili,“ popisuje Šustek.
Těla pak podle svědků v pecích pálili němečtí zaměstnanci krematoria. Nedochovaly se ale informace o tom, kde skončily ostatky zavražděných. „Můžeme proto jen spekulovat, zda byl jejich popel vysypán do některých z šachet bezejmenných hrobů na brněnském ústředním hřbitově, nebo jej Němci odvezli a vysypali na dodnes neznámém místě,“ vysvětluje archivář.
Poslední vraždy v rámci II. stanného práva se v Brně uskutečnily ještě 3. července 1942 – v poslední den jeho účinnosti. Zemřelo tehdy 18 mužů a jedna žena. Poté už se v Kounicových kolejích popravovalo spíše sporadicky, další velká vlna vražd přišla až s koncem války počátkem roku 1945.
Němečtí lékaři skončili na šibenici
Členy gestapa a popravčí čety po válce soudil Mimořádný lidový soud. Některým se ale podařilo uprchnout ještě koncem války za hranice.
„U nás pachatelé těchto vražd, pokud byli dopadeni v letech 1945 až 1947, byli zpravidla popraveni, zejména ty osoby, které u poprav velely a nařizovaly je. Například velitel praporu Waffen SS, Němec z Bavorska Michael Kneissl, nebo dobrovolní dobíječi ještě nemrtvých obětí poprav Rakušan Fritz Pilny, nebo Němec Walter Marquort byli odsouzeni Mimořádným lidovým soudem Brno a oběšeni,“ dodává Šustek.
