V socialistickém Československu symbolizoval Velkého bratra z Východu a Pražanům připomínal nejen osvobození od nacistů, ale i pozdější sovětskou okupaci. Objevoval se ve filmech, na plakátech, v básních, dokonce i ve školních čítankách – a po Sametové revoluci získal provokativní růžový nátěr. Dnes je ve své růžové podobě vystavován ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Tank číslo 23, který před pětasedmdesáti lety neosvobodil Prahu, se stal symbolem komunistické propagandy nejen v hlavním městě.
Za minulého režimu většina Pražanů tank číslo 23 dobře znala, měli ho totiž stále na očích – vyskytoval se ve filmech, na stranických plakátech, básník Jan Alda mu věnoval vlastní báseň, a objevil se dokonce i ve školních čítankách.
Sovětský tank, který dle legendy přijel v květnu 1945 v čele Rudé armády jako první osvobodit Prahu, stál pětačtyřicet let na dnešním Náměstí Kinských (dříve Náměstí Sovětských tankistů) coby památník osvobození Prahy rudoarmějskými vojsky. Na Pražany shlížel z pět metrů vysokého žulového podstavce a na boku se pyšnil velkou rudou hvězdou a číslem 23.
Ve skutečnosti se ale tento tank bojů o českou metropoli nikdy nezúčastnil. Jako první vjel v květnu 1945 na území hlavního města model T-34 s věžovým číslem 24, který byl ale při souboji s německými protitankovými jednotkami na malostranském Klárově zcela zničen a velitel tanku, poručík Ivan Grigorjevič Gončarenko, během boje dokonce padl.
Další T-34, tentokrát už s číslem 23, pod velením poručíka Leonida Burakova sehrál klíčovou roli při osvobozování Starého Města a dobyl Staroměstskou radnici. Když ale chtěla Rudá armáda po porážce nacistů postavit v Praze po berlínském vzoru pomník padlým sovětským vojákům, vhodný stroj hledala jen těžko.
Najít správný stroj
Původní tank poručíka Gončarenka vyhořel a velitel tankové armády generál Dmitrij Leljušenko se podle pověsti nechal slyšet, že Čechům se takové harampádí dávat nebude. Volba proto nakonec padla na zcela jiné bojové vozidlo, verzi tanku IS-2 (zkratka pro Josef Stalin, verze dva), se kterou ve své výzbroji Rudá armáda již do budoucna nepočítala. A snad pod dojmem úspěšného boje o Staroměstskou radnici mu bylo přiděleno číslo 23.
Jednalo se ale o zcela jiný typ. IS-2 konstruktéři a sovětští váleční stratégové určili pro prolomení opevněných pozic protivníka, proto byl výrazně větší a mohutnější než model T-34; díky tomu ale taky víc odpovídal představám o velikosti a síle Rudé armády. Budoucí památečný stroj vyrobili v Kirovově závodě v Čeljabinsku koncem roku 1943 a už v létě roku 1945 ho na Smíchov instalovali samotní vojáci Rudé armády.
Ke slavnostnímu odhalení pomníku na tehdejším Štefánikově náměstí došlo 29. července 1945 a ceremoniálu se zúčastnil sovětský maršál Ivan Koněv či tehdejší pražský primátor Václav Vacek s mnohými dalšími hodnostáři.
Hlaveň tanku směřovala – možná symbolicky – na Západ, na strany podstavce byly umístěny bronzové desky s nápisem vzdávající hold padlým tankistům. Pomník měl v Pražanech vzbuzovat obdiv a později respekt a snad i strach z velikosti a síly Sovětského svazu. Zároveň měl odvést pozornost od toho, že Smíchov během Pražského povstání osvobozovala armáda generála Vlasova, kterého Rusové dodnes považují za válečného zločince.
Tank bez útrob
Mýtus o osvoboditelském tanku poprvé zazněl již při odhalování pomníku. Primátor Vacek totiž prohlásil, že se skutečně jedná o stroj, který přijel Prahu osvobodit jako první. Od té doby se stal symbolem sovětského osvobození československé metropole, čehož komunistická propaganda v následujících dekádách s oblibou využívala.
Už během 50. let se pomník stal národní kulturní památkou a náměstí, kde se tank nacházel, bylo přejmenováno na Náměstí Sovětských tankistů.
Po protikomunistickém povstání v Maďarsku roku 1956 byl památník na rozkaz ÚV KSČ taky nebývale pozměněn. Kvůli obavám, že by se mohly podobné události odehrát i v Československu, byly z tanku vyjmuty všechny motorové součásti a tank byl tudíž nepojízdný. Maďaři totiž během povstání využívali obdobné památníky k bojům proti sovětským jednotkám.
Pro Čechoslováky získal zcela nový význam o dalších dvanáct let později, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Během srpnových událostí se na tanku objevila černá vlajka, která upozorňovala na kontrast mezi tankem osvoboditelem a tankem okupantem.
Během normalizace pak Pražanům bezděčně připomínal i události, která zemi ukotvily v rigidním prosovětském kurzu; takovou interpretaci navíc podporovalo řadové číslo tanku, jelikož sovětská okupace přišla 23 let po konci války. Tank stál na svém místě po celou dobu normalizace a pro mnohé se stal symbolem sovětské agrese.
Zrůžovět
Po sametové revoluci došlo k přejmenování smíchovského prostranství na náměstí Kinských a v rámci dekomunizace veřejného prostoru se nutně stal předmětem diskusí i smíchovský tank. Původní záměr vzdát úctu památce vojákům, kteří padli při osvobození Prahy, totiž zcela překryla symbolika srpnové okupace.
V dubnu 1991 vzala debaty do svých rukou skupinka studentů Vysoké školy umělecko-průmyslové, v čele se studentem sochařství Davidem Černým. Tank přetřela narůžovo.
Ostrou reakci vyvolala zejména u sovětské vlády, která vydala i oficiální protest, a na Uralu dokonce začala kozácká tanková brigáda z města Orenburg organizovat peněžní sbírku na přebarvení tanku zpět nazeleno.
Česká společnost vedla vášnivou debatu, zda je přebarvení pomníku urážkou padlých sovětských vojáků, či zda tuto památku zneuctili samotní Sověti v srpnu '68; David Černý byl stíhán pro výtržnictví a tank tři dny po svém zrůžovění získal zpátky zelenou barvu.
Na to ovšem zareagovala skupinka patnácti poslanců Federálního shromáždění za Občanské fórum, kteří využili své poslanecké imunity a v květnu 1991 přetřeli tank opět narůžovo. Kolo vášní se roztočilo znovu a jednání poslanců odsoudil i tehdejší prezident Václav Havel, který považoval opětovné přetření za slabost.
Memento okupace
Pro Černého nakonec celá kauza skončila jen u přestupkového řízení, nicméně pomník na Smíchově už nadále nezůstal. Byl mu odňat status národní kulturní památky a v rámci přestavby Náměstí Kinských z místa 13. června 1991 zmizel. Paradoxem je, že se tak stalo 23 let po sovětské okupaci, jako by tu měla hrát roli – již podruhé – numerologie.
Deklarovaný hrdinský stroj nejdřív čekala instalace ve Vojenském muzeu ve Kbelích, kde ovšem nevydržel příliš dlouho a následně zamířil do Vojenského technického muzea v Lešanech. Někteří členové KSČM se pokoušeli pomník obnovit, v roce 2005 pražský zastupitel František Hoffmann neúspěšně navrhoval umístit tank na Vítkov.
V podobě torza vnořeného do země se tank na Smíchově objevil naposled 21. srpna 2008 jako připomínka čtyřiceti let od okupace Československa. Na Náměstí Kinských ho umístil – bez povolení – sám David Černý.
Legendami opředený stroj se ale v rámci různých připomínkových akcí objevuje ve veřejném prostoru dál. V roce 2011, během Týdne svobody oslavujícího dvacáté výročí odchodu sovětských vojsk z republiky, byl znovu růžově přetřen a na jeho věž byl umístěn velký růžový prostředníček.
Takto byl několik týdnů k vidění uprostřed Vltavy mezi Střeleckým ostrovem a Smetanovým nábřežím. Nyní je opět zpátky ve Vojenském muzeu v Lešanech – a výrazný růžový kabát mu už zůstal.
