Lidice byly obyčejnou českou vesnicí, která zaplatila nejkrutější daň za odstranění Reinharda Heydricha. Na tento odbojový čin by Češi měli být pyšní, součástí příběhu jsou však i negativní projevy ve společnosti, s nimiž je potřeba se srovnat, domnívá se Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd. Byl hostem Událostí, komentářů, rozhovor s ním vedla Marcela Augustová.
Ředitelka památníku otevírala kapitoly, které do Lidic patří, říká historik Kyncl
Historik Kyncl hostem pořadu Události, komentáře (zdroj: ČT24)
Ministerstvo kultury v úterý vypsalo výběrové řízení na nového ředitele Památníku Lidice. Martina Lehmannová rezignovala minulý týden kvůli sporu s některými přeživšími a ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem (ČSSD).
Tyto události rozpohyboval historik Vojtěch Kyncl. V lidickém příběhu narazil na neznámou a velmi citlivou kapitolu. Jedna z místních žen podle historických dokumentů udala na četnické stanici židovskou nájemnici. Stalo se tak zřejmě krátce před vypálením obce. Po tom, co Česká televize odvysílala na dané téma reportáž, ozvala se s kritikou část lidických přeživších a s tamním památníkem přerušila spolupráci.
Původní reportáž z června 2019, která stála na začátku kauzy (zdroj: ČT24)
Když sledujete, co se v posledních měsících, týdnech a dnech v lidickém příběhu děje, s jakým pocitem to vnímáte?
Je to vyvrcholení a pokračování příběhu, který v Lidicích je už v podstatě od nástupu paní ředitelky, kdy se tlak vůči její osobě stupňoval. Můj názor je, že paní ředitelka přišla s běžným fungováním instituce. Otevírala postupně kapitoly, které do Lidic patří a které byly součástí tohoto pietního místa.
A mezi ně (patří) i nikoliv přepisování dějin, ale jejich dopisování. To znamená, že do pietního prostoru se začaly navracet příběhy, které s ním souvisely, byly roky zapomenuty a byly celého lidického dramatu součástí – a to nejenom toho válečného, ale také poválečného.
Bývalá ředitelka Martina Lehmannová se vyjádřila právě v tom smyslu, že nechce nic zamlčovat a jakkoliv omezovat vědecké bádání a hledání pravdy. Na druhou stranu prezident Miloš Zeman se v dopise dceři oné ženy vyjádřil tak, že psal o ztrátě úcty k předkům a o necitlivosti. Ministr kultury zase o nedostatku empatie. Jejich argumenty vám nepřipadají vůbec namístě?
Já si myslím, že tady vznikla velká mediální kampaň po odvysílání reportáže, která upozornila na to, že naše historie je ještě nedoplněna o některé postavy, které by měly být součástí naší národní historie.
Je to národní kulturní památka a jedna z obětí, o které se roky nevědělo, anebo se o ní vědělo pouze v úzkém okruhu lidí, najednou dostala svůj příběh a svůj prostor. Ten v sobě skrývá řadu vrstev. Byla to židovská obyvatelka, která byla podle dostupných informací udána. Na základě toho se rozjelo po válce vyšetřování, respektive oznámení, že tato žena chybí mezi lidickými ženami, které se vrátily z koncentračních táborů.
Tento příběh poukazuje na naši národní historii a měl by dané místo doplnit. Neměl by ho nijak poškodit, naopak bychom se s tím měli srovnat. Lidice byly obyčejnou českou vesnicí, těch vesnic bylo u nás šest a půl tisíce a tyto příběhy se děly všude.
Ano, Lidice byly výjimečné tím, že zaplatily nejkrutější daň za odstranění Reinharda Heydricha. Pořád to byl největší odbojový čin v Evropě a my na něj máme být pyšní. Součástí tohoto příběhu jsou ale i ty negativní ukázky ve společnosti, které se mohou kdykoliv vrátit.
Někteří kolegové historici, třeba Vojtěch Šustek, vaše prameny zpochybňují a říkají, že ten dotyčný četník, který provedl záznam, si to mohl vymyslet. Vy jste stoprocentně přesvědčený o jejich věrohodnosti a o co ji opíráte?
Nemáme nic, co by prameny jakýmkoliv způsobem nabourávalo. Vše ostatní jsou v podstatě jen domněnky. Opíráme to o záznam z roku 1942, následně o dva záznamy z roku 1945 a 1946.
Každý z těch záznamů je úřední, každý z nich šel po své linii – jeden po linii četnictva, druhý po linii ministerstva vnitra a dosáhl až na nejvyšší posty samotného ministra vnitra Václava Noska, který měl budování Lidic na starosti. On byl člověkem, který rozhodoval o tom, jakým způsobem bude s lidickým odkazem zacházeno.
Další už jsou potom doplňující údaje anebo doplňující fakta. A to je především to, že i přes existenci zákona z října 1946, který přesně upravoval práci Společnosti pro obnovu Lidic a říkal, že musí být vzpomenuto všech obětí nacistických zvěrstev, jež se v Lidicích, v Ležákách a jiných vypálených vesnicích stala, tato lidická žena chybí v publikacích a odborných publikacích. A to až do roku 2015, kdy jsem ji zveřejnil ve své práci.
Kyncl: Cílem reportáže bylo najít svědky a vzpomenout oběť, která v Lidicích chybí
Dá se podle vás dojít k pravdě o minulosti a nikoho se přitom nedotknout? Protože to vaše zjištění na lidické přeživší působilo velmi bolestně.
Já jsem se snažil. V médiích neproběhlo, že jsem s nejpostiženější osobou o této záležitosti hovořil už v roce 2015. My jsme s paní pamětnicí tu věc i probrali. Já jsem dostal její svolení ke zveřejnění části tohoto příběhu z mé práce, a to se slovy, že lidický příběh by bez toho nebyl úplný.
Záležitost jsme tedy zveřejnili. Ovšem potom přišly hlasy o tom, že ta věc nemusí být vůbec pravda. Pro to ovšem nebyly žádné podklady a už se to začalo stupňovat. Především nám hrozilo, že vyprší čas, kdy ještě získáme jakákoliv další podpůrná svědectví. Proto i ta reportáž, která byla v létě odvysílána, měla především získat svědky a vzpomenout jediné oběti, která v Lidicích chybí a měla by být doplněna.
Jsme podle vás jako celá společnost připraveni přijmout takové – mnohdy bolestné – vyrovnání se s minulostí?
Jsme připraveni tak, že ministr kultury odvolá vedoucí paměťové instituce jenom proto, že řekne, že tuhle oběť bychom měli doplnit. Podle mě slova o neempatickém přístupu k pamětníkům jsou pouze zástupný problém.
- Okamžitě po atentátu na Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo a začaly masové popravy. Adolf Hitler požadoval v protektorátu provést exemplární trest.
- První stopou k Lidicím byl dopis určený jedné ze zaměstnankyň slánské továrny na baterie. V něm se jistý Josef Říha snažil ukončit mimomanželský vztah s dělnicí Annou Maruščákovou. Říha ovšem shodou náhod napsal dopis tak, aby jeho milé připadalo, že je odbojářem, který musí kvůli své činnosti zmizet. Dopis se však dostal do rukou majitele továrny a starosty Slaného Jaroslava Pály. Ten v jeho pisateli viděl možného pachatele útoku na Heydricha a jako „podezřelý“ předal list úřadům. Dokument skončil v rukou gestapa.
- Při výslechu se Maruščáková gestapu zmínila, že se jí její milenec jednou ptal, zda zná rodinu Horákových z Lidic. Rodinu skutečně znala. Jak gestapo zjistilo, Josef Horák sloužil spolu s dalším lidickým rodákem v Britském královském letectvu. Nabízela se tak hypotéza, zda nemohl být Josef Horák jedním z atentátníků.
- Domovní prohlídky ani výslechy neodhalily nic podezřelého. Kromě nejasného dopisu neexistovalo nic, co by spojovalo Lidice s atentátem na Heydricha. Nacisté si tak „našli“ důkaz – ve vesnici schovali v jednom z domů vysílačku.
- V noci na 10. června 1942 byla obec neprodyšně obklíčena příslušníky gestapa a policie. Celkem 173 mužů a chlapců starších patnácti let bylo nahnáno do Horákova statku, na jehož zahradě byli, zprvu ve skupinách po pěti a později po deseti, bez výjimky zastřeleni. Třiasedmdesátiletý kněz Josef Štemberka před zdí statku poskytoval lidickým mužům duchovní útěchu, poté odmítl milost z rukou nacistů a dobrovolně se jako poslední postavil před popravčí četu.
- Ženy byly převezeny do tělocvičny kladenské školy. Jejich další cesta odtud vedla do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti byly, kromě několika vybraných na poněmčení a batolat do jednoho roku, zavražděny plynem cestou do vyhlazovacího tábora. Oběťmi nacistického vraždění se stalo celkem 340 lidických obyvatel.
- Během dopoledne byla obec zbavena obyvatel, gestapo pak začalo s jejím ničením. Na něm se denně podílela stovka mužů Říšské pracovní služby. Po vesnici nesměla zůstat jediná památka, včetně kostela sv. Martina. Všechny rakve na místním hřbitově byly exhumovány a rozvezeny na neznámá místa. Aby byla likvidace obce skutečně absolutní, dali nacisté změnit terén, nechali zasypat rybník a posunout koryto potoka. Zcela vymazat Lidice z map trvalo pouze rok a půl.
- Lidé, kteří se po válce vrátili, místo už nepoznali. Navrátilců ale nebylo mnoho. Z původních téměř pěti set obyvatel válku přežilo jen 143 lidických žen a 17 dětí.
- Likvidace obce představuje největší jednorázovou exekuci Čechů na českém území ve 20. století, jedná se také o třetí největší vraždu na českých občanech v moderní historii. V létě 1947 byl 300 metrů od původních Lidic položen základní kámen nové obce. Stavba prvních lidických domů začala v květnu 1948.
- Za lidickou tragédii byl v dubnu 1947 popraven šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann. Šéfovi kladenské tajné bezpečnostní služby SD Maxu Rostockovi udělil v roce 1953 prezident Antonín Zápotocký milost a trest smrti změnil na doživotí.
Redakčně upraveno. Celý rozhovor je k dispozici ve videu.