Ředitelka památníku otevírala kapitoly, které do Lidic patří, říká historik Kyncl

Lidice byly obyčejnou českou vesnicí, která zaplatila nejkrutější daň za odstranění Reinharda Heydricha. Na tento odbojový čin by Češi měli být pyšní, součástí příběhu jsou však i negativní projevy ve společnosti, s nimiž je potřeba se srovnat, domnívá se Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd. Byl hostem Událostí, komentářů, rozhovor s ním vedla Marcela Augustová.

Video Události, komentáře
video

Historik Kyncl hostem pořadu Události, komentáře

Ministerstvo kultury v úterý vypsalo výběrové řízení na nového ředitele Památníku Lidice. Martina Lehmannová rezignovala minulý týden kvůli sporu s některými přeživšími a ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem (ČSSD).

Tyto události rozpohyboval historik Vojtěch Kyncl. V lidickém příběhu narazil na neznámou a velmi citlivou kapitolu. Jedna z místních žen podle historických dokumentů udala na četnické stanici židovskou nájemnici. Stalo se tak zřejmě krátce před vypálením obce. Po tom, co Česká televize odvysílala na dané téma reportáž, ozvala se s kritikou část lidických přeživších a s tamním památníkem přerušila spolupráci.

Video Reportéři ČT
video

Původní reportáž z června 2019, která stála na začátku kauzy

Když sledujete, co se v posledních měsících, týdnech a dnech v lidickém příběhu děje, s jakým pocitem to vnímáte?

Je to vyvrcholení a pokračování příběhu, který v Lidicích je už v podstatě od nástupu paní ředitelky, kdy se tlak vůči její osobě stupňoval. Můj názor je, že paní ředitelka přišla s běžným fungováním instituce. Otevírala postupně kapitoly, které do Lidic patří a které byly součástí tohoto pietního místa.

A mezi ně (patří) i nikoliv přepisování dějin, ale jejich dopisování. To znamená, že do pietního prostoru se začaly navracet příběhy, které s ním souvisely, byly roky zapomenuty a byly celého lidického dramatu součástí – a to nejenom toho válečného, ale také poválečného.

Bývalá ředitelka Martina Lehmannová se vyjádřila právě v tom smyslu, že nechce nic zamlčovat a jakkoliv omezovat vědecké bádání a hledání pravdy. Na druhou stranu prezident Miloš Zeman se v dopise dceři oné ženy vyjádřil tak, že psal o ztrátě úcty k předkům a o necitlivosti. Ministr kultury zase o nedostatku empatie. Jejich argumenty vám nepřipadají vůbec namístě?

Já si myslím, že tady vznikla velká mediální kampaň po odvysílání reportáže, která upozornila na to, že naše historie je ještě nedoplněna o některé postavy, které by měly být součástí naší národní historie.

Je to národní kulturní památka a jedna z obětí, o které se roky nevědělo, anebo se o ní vědělo pouze v úzkém okruhu lidí, najednou dostala svůj příběh a svůj prostor. Ten v sobě skrývá řadu vrstev. Byla to židovská obyvatelka, která byla podle dostupných informací udána. Na základě toho se rozjelo po válce vyšetřování, respektive oznámení, že tato žena chybí mezi lidickými ženami, které se vrátily z koncentračních táborů.

Tento příběh poukazuje na naši národní historii a měl by dané místo doplnit. Neměl by ho nijak poškodit, naopak bychom se s tím měli srovnat. Lidice byly obyčejnou českou vesnicí, těch vesnic bylo u nás šest a půl tisíce a tyto příběhy se děly všude.

Ano, Lidice byly výjimečné tím, že zaplatily nejkrutější daň za odstranění Reinharda Heydricha. Pořád to byl největší odbojový čin v Evropě a my na něj máme být pyšní. Součástí tohoto příběhu jsou ale i ty negativní ukázky ve společnosti, které se mohou kdykoliv vrátit.

Někteří kolegové historici, třeba Vojtěch Šustek, vaše prameny zpochybňují a říkají, že ten dotyčný četník, který provedl záznam, si to mohl vymyslet. Vy jste stoprocentně přesvědčený o jejich věrohodnosti a o co ji opíráte?

Nemáme nic, co by prameny jakýmkoliv způsobem nabourávalo. Vše ostatní jsou v podstatě jen domněnky. Opíráme to o záznam z roku 1942, následně o dva záznamy z roku 1945 a 1946.

Každý z těch záznamů je úřední, každý z nich šel po své linii – jeden po linii četnictva, druhý po linii ministerstva vnitra a dosáhl až na nejvyšší posty samotného ministra vnitra Václava Noska, který měl budování Lidic na starosti. On byl člověkem, který rozhodoval o tom, jakým způsobem bude s lidickým odkazem zacházeno.

Další už jsou potom doplňující údaje anebo doplňující fakta. A to je především to, že i přes existenci zákona z října 1946, který přesně upravoval práci Společnosti pro obnovu Lidic a říkal, že musí být vzpomenuto všech obětí nacistických zvěrstev, jež se v Lidicích, v Ležákách a jiných vypálených vesnicích stala, tato lidická žena chybí v publikacích a odborných publikacích. A to až do roku 2015, kdy jsem ji zveřejnil ve své práci.

Kyncl: Cílem reportáže bylo najít svědky a vzpomenout oběť, která v Lidicích chybí 

Dá se podle vás dojít k pravdě o minulosti a nikoho se přitom nedotknout? Protože to vaše zjištění na lidické přeživší působilo velmi bolestně.

Já jsem se snažil. V médiích neproběhlo, že jsem s nejpostiženější osobou o této záležitosti hovořil už v roce 2015. My jsme s paní pamětnicí tu věc i probrali. Já jsem dostal její svolení ke zveřejnění části tohoto příběhu z mé práce, a to se slovy, že lidický příběh by bez toho nebyl úplný.

Záležitost jsme tedy zveřejnili. Ovšem potom přišly hlasy o tom, že ta věc nemusí být vůbec pravda. Pro to ovšem nebyly žádné podklady a už se to začalo stupňovat. Především nám hrozilo, že vyprší čas, kdy ještě získáme jakákoliv další podpůrná svědectví. Proto i ta reportáž, která byla v létě odvysílána, měla především získat svědky a vzpomenout jediné oběti, která v Lidicích chybí a měla by být doplněna.

Jsme podle vás jako celá společnost připraveni přijmout takové – mnohdy bolestné – vyrovnání se s minulostí?

Jsme připraveni tak, že ministr kultury odvolá vedoucí paměťové instituce jenom proto, že řekne, že tuhle oběť bychom měli doplnit. Podle mě slova o neempatickém přístupu k pamětníkům jsou pouze zástupný problém. 

Redakčně upraveno. Celý rozhovor je k dispozici ve videu.