Začínal jako vášnivý řečník a naděje československé politiky – Jiřího Stříbrného měl rád i Tomáš Garrigue Masaryk. A poté, co zabránil vojenskému puči proti vznikající republice, zamířil Stříbrný do pěti československých vlád. Na výsluní ale vydržel jen několik let a politický vaz mu zlomily korupční aféry i spory s Masarykem a Edvardem Benešem. Odtud už vedla cesta k vydávání bulvárních, pornografických a fašistických deníků i do doživotního žaláře, kde Stříbrný v roce 1955 zemřel.
Od Masarykova oblíbence po doživotního vězně. Jiří Stříbrný byl temnou stranou první republiky
Zatímco obyvatelé Prahy si ráno 28. října 1918 v deníku Národní politika četli nótu ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, ve které nabízelo Rakousko-Uhersko jednání o míru, Jiří Stříbrný chvátal do Obecního domu. Stejně jako Antonín Švehla, Alois Rašín, Vavro Šrobár a František Soukup vyhodnotil nótu jako kapitulaci Rakouska, a společně začali připravovat vyhlášení republiky. Stříbrný dostal na starost zajištění pošt, železnic a dopravy. A večer už spolu s ostatními „muži 28. října“ oznamoval, že Češi se svého státu dočkali.
O den později už pětice mužů převzala moc od rakouského místodržícího Maxe Julia Coudenhoveho. Ovšem Stříbrného hvězdná chvíle měla teprve přijít: v noci na 30. října dostal zprávu, že rakouští vojáci v Praze vyhlašují stanné právo. To by znamenalo puč proti dva dny staré republice. Stříbrnému se ale podařilo přesvědčit rakouský velitelský sbor, aby složil zbraně a vzniku republiky nebránil. Revoluce tím skončila a ze Stříbrného se stal jeden z nejmocnějších mužů Československa.
Revoluce, shromáždění lidí kolem pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze 28. října 1918
Z řečníka, rváče a novináře poslancem
Politikou žil Stříbrný už od svých šestnácti let. Nejprve plamenně řečnil a vychvaloval program národních socialistů, což obnášelo i rvačky s mládežnickými členy konkurenční levicové strany – sociální demokracie. Už v devatenácti letech pracoval jako redaktor a o dva roky později seděl v žaláři za kritiku císaře Františka Josefa. Ve vězení sepsal své politické postoje a později je vydal v knize Z mého žaláře.
Z redakce národně-socialistického deníku České slovo zamířil v roce 1911 do říšského sněmu coby poslanec. Tam se seznámil s Masarykem, kterému ve vlaku z Vídně do Prahy vyprávěl, jak si chodí na Bílou horu pravidelně připomínat bezpráví páchané na českém národu. Ve Vídni si také změnil jméno: narodil se jako Ferdinand, ovšem v rámci příslibu ruské pravoslavné církve, že ve Vídni postaví Čechům vlastní školu, pokud jich alespoň dva tisíce konvertují, šel příkladem a při křtu přijal jméno Jiří. Ze stavby školy ale nakonec sešlo.
Když začala válka, byl Stříbrný coby člen strany, která hlasitě kritizovala císařství, záhy mobilizován a úřady jej poslaly na frontu. Jako politicky nespolehlivý se ale nikdy nedostal přímo do boje; místo toho putoval po jednotkách, až skončil v internačních táborech určených pro těžké práce a dostal se i do Thalerhofu na úbočí Alp.
V roce 1917 byl, po obnovení říšské rady, propuštěn a okamžitě se zapojil do domácí odbojové skupiny Maffie. O krutých podmínkách v Thalerhofu pak promluvil před poslanci ve slavném projevu, ve kterém upozornil na to, jak přistupuje Rakousko-Uhersko k vlastním občanům. Projev vynesl Stříbrného definitivně na politické výsluní.
Stříbrný se zasadil také o zorganizování celonárodní stávky proti neutěšené hospodářské situaci a hladovění obyvatel. K tomu došlo 14. října 1918 a Stříbrný doufal, že republika bude vyhlášena už toho dne. To se sice nestalo, stávka ale připravila půdu pro to, co následovalo o dva týdny později. A když předseda národních socialistů Václav Klofáč, který sehraje ve Stříbrného životním příběhu ještě další roli, odjel koncem měsíce za Edvardem Benešem do Ženevy, byl to Stříbrný, kdo se stal jedním z pěti mužů 28. října.
Mezi nejmocnějšími muži republiky
Stříbrný byl na svou roli při vzniku státu pyšný, možná nejvíc z celé pětice. Proto těžce nesl, když se v listopadu vrátil z exilu Masaryk a vyzdvihl roli exilových politiků. Právě to, zda se za Československo více zasloužil domácí odboj, nebo exil, se později stalo tématem častých pří mezi Stříbrným a Masarykem. V prvních letech republiky ale patřil Stříbrný mezi oblíbence prezidenta, který mu dokonce půjčil čtvrt milionu korun na rozjezd podnikání. Když se ale později rozkmotřili, vyžadoval je zpět a Stříbrný půjčku označil za úplatek.
Ký div, že na nás si přitom nikdo ani nevzpomněl. Prozrazuji to, ač snad bych neměl: bylo nám to líto a bylo to tím bolestnější, když za pár minut po vší té slávě museli jsme zasednout ve vedlejší místnosti, abychom učinili všechna opatření k zabezpečení a klidnému vývoji nově zrozeného státu, zatímco ve vedlejším sále to bouřilo pochvalou a slávou.
Stříbrný se stal záhy ministrem železnic, z postu ale musel už po dvou měsících v roce 1919 odstoupit: a to proto, že hrál karty s pokladníkem Městské spořitelny pražské, který kvůli hře zpronevěřil 300 tisíc korun. Stříbrného rezignaci tehdy Masaryk ocenil a označil jej za jednoho z nejperspektivnějších československých politiků.
Stříbrný se do vysoké politiky vrátil už následujícího roku – a nakonec se stal celkem pětkrát ministrem na resortech pošt a telegrafů, železnic a na národní obraně. Zasedal spolu s Rašínem či Švehlou v Pětce, neústavním spolku „moudrých mužů“, kteří kontrolovali parlament i vládu.
Jenže nepřestal přitahovat kontroverze, a když do jeho strany, později známé jako Československá strana národně socialistická, vstoupil Edvard Beneš, se kterým se vzájemně ostře kritizovali, Stříbrného vrcholná politická kariéra se nachýlila.
1926: Stříbrného dohnaly kontroverze
Roky 1924 až 1928 znamenaly Stříbrného politický pád. Jako první se objevila tzv. lihová aféra. Jistý milionář Adolf Kabeláč pomáhal lihovarníkům prát peníze – jenže se znal také se socialisty a zvláště se Stříbrným, na kterém kus jeho špatné pověsti ulpěl.
Formálně ale z postu ministra železnic odstoupil Stříbrný až v tzv. Marmaggiho aféře v roce 1925. V souvislosti s připomínkou výročí upálení Jana Husa vyvolal prezident Masaryk diplomatickou roztržku s Vatikánem, který z Prahy stáhl svého nuncia Francesca Marmaggiho. Stříbrný se postavil za Masaryka, přijal za jeho jednání odpovědnost a na post člena vlády rezignoval. Tehdy ještě Masaryk jeho odchodu z vlády litoval.
- Diplomatický konflikt se rozhořel mezi Československou republikou a představiteli Vatikánu ve druhé polovině dvacátých let 20. století, v souvislosti s připomínkou památky Jana Husa. Do jejího průběhu se snažili zasáhnout duchovní představitelé Vatikánu. Vláda ale tyto zásahy odmítla.
- Významné osobnosti Československa kladly věnce k sochám Jana Husa, a to včetně prezidenta T. G. Masaryka. Prezident navíc namísto státní vlajky nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor. Tento čin ale katolická veřejnost pochopila jako provokaci a odsoudily ho i vatikánské kruhy. Papežský stolec následně odvolal z Prahy svého nuncia Francesca Marmaggiho.
- K usmíření s Vatikánem se odhodlal ministr zahraničí Edvard Beneš až na počátku roku 1927, když nechal vyhotovit dokument, který shrnoval všechny dosud nevyřešené otázky mezi státem a církví.
- Zdroj: wikipedia.org
O rok později se stal Stříbrný ministrem obrany, to už ale byla jeho poslední vysoká funkce. V té době se začaly na veřejnost dostávat zprávy o tom, že coby ministr železnic kupoval od svého bratra Františka, majitele dolu, uhlí za přemrštěné ceny. Stříbrného navíc obvinil jeho stranický kolega Klofáč z toho, že je nemocný syfilitidou, trpí progresivní paralýzou, vede zhýralý život a měl by skončit v blázinci. Zároveň se objevily informace, že generál Radola Gajda usiluje v čele českých fašistů o státní převrat, a Stříbrný, který se s Gajdou znal, byl obviněn ze sympatií k fašismu, které znepokojily zejména Hrad.
Tím se cesty Masaryka a Stříbrného definitivně rozešly. V kauze předraženého uhlí Stříbrný stanul před soudem obviněn z korupce a křivopřísežnictví – a proti němu vystupoval v roli obhájců vedlejších účastníků řízení Jaroslav Stránský, vydavatel prohradních Lidových novin. Stříbrného zase hájil – a nakonec úspěšně – Ladislav Rašín, syn jednoho z mužů 28. října.
Ve stejné době, tedy v roce 1926, byl Stříbrný vyloučen z Československé strany národně socialistické, v níž strávil tři dekády života, a partaj se pod vedením Beneše proměnila v obhájce Masarykových kroků. O dva roky později přišel Stříbrný také o poslanecký mandát. Úkorně bral Stříbrný všechno, nejvíce ho ale zasáhlo to, že se při oslavách deseti let republiky jeho jménu historici a pamětníci spíše vyhýbali.
Na temnou stranu moci
Už ve svém osudovém roce 1926 založil Stříbrný spolu s bratrem Františkem tiskařskou firmu Tempo. Vydávali bulvární deníky, pornografické listy a neváhali pronajmout rotačky i československým fašistům. Z tiskárny Tempo se hrnula obvinění Hradu z korupce, lží a politických chyb, zatímco se Stříbrný angažoval ve fašistických stranách, z nichž nejznámější byla Národní liga. Proti mediální kampani Tempa vystupovaly zejména Lidové noviny, které hájily linii Masaryka a posléze i Beneše. Ještě v roce 1938 Stříbrného deníky tvrdily, že je zapotřebí „odbenešit“ republiku.
To vše ale přestalo ve chvíli, kdy Němci začali republiku okupovat. Stříbrný sice nezastavil své rotačky, z politických témat se ale převážně stáhl a uchýlil se do své vily v Káraném. S nacisty nikdy nespolupracoval.
Protektorátní dobu lze ilustrovat tím, že na jedné straně svého deníku otiskl Stříbrný velký článek, který se věnoval padesátým narozeninám vůdce. A na druhé straně byl článek, který popisoval, jak se muži po padesátce dostávají do velkých fyzických problémů.
Přesto byl v roce 1946 zatčen a vyslechl si před Národním soudem obžalobu ze zločinů proti republice. Podle historiků se stal nejspíš obětí radikální poválečné atmosféry a posloužil jako symbol toho špatného na československé politice. A přestože nešlo podle nich o mstu Beneše za léta trvající předválečné útoky, milost prezident Stříbrnému neudělil.
Jiří Stříbrný před soudem v roce 1947
Odsouzen byl k doživotnímu vězení. V něm stihl ještě sepsat své paměti. Kdysi nejmocnější muž Československa Jiří Stříbrný za mřížemi valdické věznice 21. ledna 1955 zemřel.