O pomníky rudoarmějců se Česko stará dokonale, ujišťuje historik Stehlík. Koněvova socha je něco jiného

Péče o pomníky vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování Československa, je příkladná a bezvadná. A to i přesto, že jejich památku narušují živější vzpomínky na rok 1968. Je o tom přesvědčen vojenský historik Eduard Stehlík, který byl hostem Interview ČT24. Odmítl přitom, že by umístění vysvětlující tabulky k soše maršála Koněva památku sovětských vojáků jakkoli poškozovalo, což tvrdí někteří diplomaté z postsovětských států.

Video Interview ČT24
video

Eduard Stehlík Interview ČT24: Do roku 1968 pozitivní roli Rudé armády nikdo nezpochybňoval

Psal se 7. květen 1945 a v Evropě skončila válka, která vzala život milionům lidí. Psal se 8. květen 1945 a v Evropě skončila válka, která vzala život milionům lidí. Psal se 9. květen 1945 a v Evropě skončila válka, která vzala život milionům lidí.

Příměří, kterým kapitulovalo Německo, se totiž podepisovalo hned dvakrát, roli pak sehrál ještě časový posun, takže zatímco druhé příměří se podepisovalo v Berlíně 8. května, v Moskvě již bylo 9. května. Z toho také vyplývá rozdíl mezi tím, kdy se ve které zemi slaví Den vítězství.

„Má to politický podtext a mělo ho to už v době, kdy se příměří podepisovalo. Nejdříve ho podepsali vyslanci admirála Dönitze v Remeši jenom se západními spojenci, nebylo u toho vrchní sovětské velení, které se cítilo být obejito, tak se podepisovala druhá kapitulace v Berlíně. Takže už v době, kdy Německo končí a dochází k podepsání kapitulačního protokolu, každý má jiné představy. (…) Toho dne se začínají rodit zárodky budoucí studené války,“ vysvětlil Eduard Stehlík.

Kapitulace Německa v Berlíně-Karlshorstu
Zdroj: Wikipedia
Autor: Bundesarchiv

Povstání nepřišlo pozdě

Že si Česko připomíná konec války, která ostatně stála životy stovky tisíc československých občanů, 8. května a nikoli až o den později, je podle něj správně. „Ten den byla podepsána kapitulace německých jednotek v Evropě. Devátého je ruský modus. (…) Nehledě na to, že 8. května podepsaly kapitulaci německé jednotky v Praze do rukou České národní rady – máme ještě jeden důvod navíc, proč se vázat k 8. květnu,“ upozornil.

Zdůraznil přitom význam národního povstání, které vypuklo 5. května. Odmítl, že by šlo o opožděnou akci a důkaz domnělé zbabělosti českého národa. „Myslím, že je to mýtus, který je zrůdný a nezdravý. Nikdo netušil, do kdy bude válka trvat, nikdo nevěděl, že skončí 8., respektive 9. května. Nikdo nevěděl, jestli tady armáda maršála Schörnera nebude bojovat do června nebo července – bylo zde několik milionů dobře vyzbrojených, odhodlaných mužů,“ upozornil vojenský historik.

Připomněl, že Praha, potažmo české země se v načasování nijak nevymykaly. I ve Varšavě, Miláně nebo Paříži vypuklo povstání tehdy, kdy se do metropolí donesly zprávy o postupujících spojencích. Navíc ztráty na straně povstalců nebyly právě malé – za čtyři dny od vypuknutí povstání do německé kapitulace jich jen v Praze zahynulo přes tři tisíce, z toho zhruba polovina při bojích na barikádách.

Vlasovci v Praze v květnu 1945
Zdroj: ČTK

Hrdinství povstalců však na roli Rudé armády při osvobození Československa nic nemění. S výjimkou části území za demarkační linií osvobodila téměř celou republiku, a ta podle Eduarda Stehlíka dává dodnes jasně najevo svoji vděčnost.

„Česká republika prokazuje těmto vojákům na jejich hrobech úctu permanentně, jejich hroby jsou v dokonalém stavu. Jen za posledních deset let Česká republika – ať už šlo o ministerstvo obrany, nebo místní zastupitelstva, obce a tak dále – dala na údržbu válečných hrobů vojáků Rudé armády skoro sto milionů korun,“ ujistil Stehlík, který na ministerstvu obrany vede odbor válečných veteránů a také je od loňska předsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Staráme se o ně dokonale, skvěle, bez sebemenších problémů a prokazujeme jim úctu, kterou si vojáci, kteří tu přišli o život, zaslouží,“ doplnil. 

Rudá armáda osvobozovala. Ale Koněv…?

Jednoznačně tedy odmítá tvrzení velvyslanců Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Kazachstánu, kteří v lednovém otevřeném dopise obvinili Česko z „pokusu o přepis dějin napsaných krví vojáků“. Dopis vznikl kvůli záměru Prahy 6 umístit vysvětlující tabulku k soše sovětského maršála Ivana Koněva na náměstí Interbrigády v Bubenči.

Socha čelí občas kritice, protože Koněv byl rozporuplnou osobností spojenou nejenom s vítězstvím nad Německem ve druhé světové válce, ale i s krvavým potlačením maďarského povstání v roce 1956, stavbou Berlínské zdi či přípravou invaze do Československa v roce 1968. To ostatně připomněl i kdosi, kdo sochu v úterý potřísnil růžovou barvou a připsal letopočty 1956 a 1968.

Na osobnost maršála Koněva hledí skepticky i Eduard Stehlík a snahu vytvořit z něj reprezentanta všech rudoarmějců bojujících na českém území odmítá. „Koněvův pomník není pomník vojáků Rudé armády,“ zdůraznil v Interview ČT24. Podotkl, že ani Koněvovy velitelské výkony za druhé světové války nebyly zvlášť oslnivé.

„Je celá řada ruských velitelů, kteří za války bojovali lépe než on – byli kvalitnějšími veliteli a hlavně, což jako voják beru, více dbali na životy svých podřízených. (…) Žukov dosáhl stejného úspěchu třeba za polovičních ztrát svých vojáků. To vzbuzuje otázku,“ uvedl. Protože ale socha v Praze již stojí, považuje právě tabulku připravovanou radnicí Prahy 6 za vhodné řešení.

Invazí v roce 1968 si to Sověti pokazili

Rok 1968, který je jednou ze skvrn na památce Ivana Koněva – neboť tehdy svojí přítomností zaštítil zpravodajský průzkum Československa před invazí – je ostatně pro vztah Čechů k Rusům, respektive Sovětům, příznačný.

Podle Eduarda Stehlíka si vpádem Sovětský svaz „zásadně pošramotil pověst“. Do té doby byli rudoarmějci jednoznačně vnímáni jako osvoboditelé z roku 1945. „Jenomže přišel rok 1968, vojáci v prakticky srovnatelných uniformách sem přišli tentokrát ne jako osvoboditelé, ale jako okupanti. (…) A lidé si vždy pamatují to, co přišlo potom, ne to, co přišlo dříve,“ srovnal.

Sovětští vojáci v Praze 21. srpna 1968
Zdroj: ČTK
Autor: neznámý

Přestože se Eduard Stehlík domnívá, že po revoluci byly události na východní frontě až příliš upozaďovány, v současnosti již je český pohled na události během druhé světové války docela vyrovnaný.

„Už minimálně deset let jsme v normálu. Vycházejí špičkové knihy, které popisují naše vojáky na západě, naše vojáky na východě, čest je vzdávána těm či oněm. Vrací se to tam, kde to mělo dávno být: Máme své hrdiny, kteří bojovali proti společnému nepříteli – proti zrůdnému nacistickému režimu. Je jedno, po boku kterých spojenců se o osvobození zasloužili,“ shrnul.