Lékař Mariwan Majid přišel před čtvrt stoletím z Iráku do Česka jako uprchlík. Vystudoval medicínu a stal se jednou z opor špičkové nemocnice IKEM. Zachraňuje život pacientům, kterým selhává srdce. Oženil se, založil rodinu a dnes považuje Česko za svůj domov. Blízkovýchodní kořeny přesto nezapomněl a zprávy o tamních válkách ho trápí.
Příchod do Evropy
„Začátek byl stresový – jiná kultura, jiné zvyky,“ vzpomíná Mariwan Majid na dobu, kdy před pětadvaceti lety přišel do Prahy. „Očekávalo se, že po šesti měsících budeme schopni rozumět přednáškám, skriptům a knížkám. Nemohl jsem ale sehnat česko-kurdský slovník. Měl jsem jen arabsko-anglický a anglicko-český,“ vybavuje si kuriózní a náročnou cestu k češtině.
Jazyk nakonec zvládl stejně jako studium medicíny. K němu se dostal přes stipendium poskytnuté díky humanitární pomoci. Byl jedním z mála, kdo měl takové štěstí a využil ho naplno. „Doktor Majid se stal velice záhy plnohodnotným členem kardiochirurgického týmu. Je vynikajícím prvním asistentem a pomáhá zachraňovat lidské životy,“ cení si kolegy přednosta Institutu Klinické a Experimentální Medicíny (IKEM) Jan Pirk.
S integrací pomohla láska
Při sžívání se s českým prostředím získal na studiích pomocnici – a později i životní partnerku. „Byla jsem studentka a on můj učitel na pitvách. Takže my jsme se seznámili v pitevně,“ říká s úsměvem paní Iveta, která se za Majida provdala – a vrací se i ke zděšení rodičů, kteří nepočítali s tím, že si najde cizince z Blízkého východu, navíc muslimského vyznání.
Majid ale všechny obavy rozptýlil. „Zjistili, že opravdu na tom nezáleží, jakého je náboženství nebo odkud pochází. Zjistili, že to je hodný člověk. A na tom vlastně nejvíc záleží,“ vysvětluje Iveta Majidová.
Manželský pár zanedlouho oslaví dvacáté výročí svatby. Za tu dobu se jim narodily tři děti, což přispělo k tomu, že se Majid rozhodl zůstat v Česku. Nejstarší syn studuje vysokou školu a dvě mladší děti navštěvují gymnázium. Patnáctiletá dcera vedle studia závodně tančí.
Mezináboženský dialog
Časem se Majid spřátelil také s komunitou protestantské Církve bratrské. Přivedl ho k ní kazatel Daniel Smetana. „Když jsem ho zprvu zval, měl jsem trošku obavy – to proto, že se deklaroval jako muslim,“ vzpomíná kazatel a popisuje své překvapení z toho, jak byl Majid otevřený a tolerantní.
Právě k náboženské toleranci kurdský lékař nabádá stále a moc dobře ví proč. Věroučný dogmatismus je jedním z motorů pokračujících válek na Blízkém východě. „Náboženství je vždycky nástrojem. Není důvodem, ale je nástrojem eskalace konfliktů,“ upozorňuje na okolnosti konfliktů, jako je syrská válka nebo boje Islámského státu.
Nelehké vzpomínky na dětství
Kam až mohou konflikty eskalovat, navíc zažil Majid coby irácký Kurd na vlastní kůži. Když mu bylo sedm let, začala irácko-íránská válka. K jeho dětství tak neodmyslitelně patřilo bombardování města z jedné nebo druhé strany podle toho, kdo oblast v danou chvíli ovládal. A bylo ještě hůř.
V březnu 1988 zaútočil irácký režim Saddáma Husajna na vlastní obyvatele ve městě Halabdža chemickými zbraněmi. „Poslali tam pětadvacet stíhaček plných chemických látek. V tu chvíli samozřejmě vznikl chaos. Apokalypsa se nedá slovy popsat. Lidé utíkali, nemysleli na nic jiného než na záchranu života,“ popisuje zážitek ze svých patnácti let.
Jeho otec byl zasažen, a to mu způsobilo problémy se zrakem. S bratrem se jim ho ale podařilo zachránit a rodina nakonec vyvázla živá. Uprchla nejdřív do hor a pak ještě dál. Až tam přišla spása v podobě stipendia do Prahy.
Mučivé zpravodajství
Blízký východ se ve spirále násilí zmítá stále. „Situace v Kurdistánu je v současnosti hodně ovlivněná válkou s Islámským státem. Rozvoj se zastavil, ekonomika se zhoršila a situace je tam ekonomicky nejistá,“ popisuje Majid trvající potíže regionu.
Zprávám z oblasti se v médiích nevyhne a neustále ho nutí přemýšlet, jak by mohl ke konci tamního utrpení přispět. „Člověk si samozřejmě každý den říká, jak by mohl pomoct rodnému státu a městu. Ale založil jsem tady rodinu a člověk už nemá zodpovědnost jenom za sebe. Když má rodinu a tři děti, je rozhodování jiné.“
Dění v Iráku i v jeho okolí se proto snaží sledovat co nejméně. „Zprávy jsou pro mě velmi smutné, vždycky mě rozladí, a proto se jejich sledování snažím vyhýbat. Chci se soustředit na svůj normální život a na to, co dělám. Což je medicína.“
Důležitost bezpečí
„Myslím, že příběh doktora Majida svědčí o tom, že naše společnost není xenofobní, ale přijme lidi, kteří tady chtějí pracovat a chtějí pomáhat, s otevřenou náručí,“ uvažuje přednosta IKEMu Pirk.
Dodává, že záchrana byla darem a Majid se ho teď snaží vracet skrze záchranu životů. Přitom je podle Pirka skromný: „Nechlubí se tím, nevyhledává soucit od ostatních. A to je velice chvályhodné.“
Nejdůležitější moment celého příběhu shrnuje Iveta Majidová: „Myslím, že se snaží těžit z přítomnosti a z toho, že může žít tady v bezpečné zemi a vychovávat děti v bezpečí.“
