Českou novinářku Pavlu Holcovou i nadále hlídají policisté. Spolupracovala se zavražděným slovenským novinářem Jánem Kuciakem při rozplétání vazeb slovenských politických špiček a italské mafie. „Budoucnost investigativní žurnalistiky je v tom, že novináři napříč médii spolu budou spolupracovat a upozadí konkurenční boj a touhu po exkluzivitě. To je nejlepší obrana proti takovým útokům,“ říká v rozhovoru pro web ČT24.
Pavla Holcová také zároveň přehodnocuje míru, kdy už brát varování skutečně vážně. A přemítá, zdali v případu vraždy svého kolegy nehrají roli slovenské úřady.
Byli jste s Jánem Kuciakem varováni italskými kolegy na nebezpečnost italské mafie, kdy to varování přišlo a jak bylo konkrétní?
Varování pocházelo od italské policie. Naši italští kolegové zjišťovali informace o italských podnikatelích, kteří působili na východě Slovenska a samozřejmě se bavili i s tamními policisty a prokurátory a právě ti jim říkali: dávejte si opravdu pozor, tohle jsou opravdu nebezpeční lidé. Tuhle informaci nám pak kolegové předali, ale už je to pár měsíců.
Podnikli jste na základě této informace nějaké kroky?
Ne. My jsme měli za to, že jsme zatím v bezpečné fázi zjišťování, že zatím jen vedle sebe skládáme a analyzujeme veřejně dostupné dokumenty. Proto jsme neměli pocit, že je potřeba nějak zvyšovat naši ostražitost. Obecně ale máme jistá opatření. Řešíme mezi sebou spoustu věcí on-line, a i proto používáme zabezpečené komunikační kanály a šifrujeme veškerou e-mailovou korespondenci, používáme speciální aplikaci na šifrované zprávy v mobilu nebo u telefonních hovorů.
Čili jste byli teprve ve fázi, kdy lidé, o nichž sháníte informace, neměli o vaší činnosti ani vědět?
Mysleli jsme si to, ale teď si tím nejsem vůbec jistá.
V čem tkví vaše pochybnosti?
Hlavní dopad této kauzy na mě osobně je ten, že jsem přestala věřit svému úsudku, že dokážu správně posoudit, co je bezpečné, a co už není. Zpětně jsem si procházela, kde jsme mohli udělat chybu, riziko podcenit, kde jsme mohli vyvolat nějaký nechtěný zájem. A jedno z těch míst, které by teoreticky mohlo být krizové, byla chvíle, kdy Jano podával žádost na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. A v té žádosti se musí uvést adresa tazatele.
Tedy myslíte, že možné upozornění dotyčných osob mohlo vzejít od úřadů na Slovensku?
Není mi jasné – a teď se to snažíme zjistit – jestli má úřad povinnost informovat subjekt, na který se někdo ptá. Pokud ano, tak je samozřejmě jednoduché si tohle spojit. I když já si nejsem jistá, jestli ta poslední kauza, na které jsme s Jánem pracovali, a ta vražda spolu souvisely. Ale kdyby to tak bylo, a já měla označit rizikové místo, byly by to právě tyto žádosti o informace.
Neměl by novinář v určité fázi rozkrývání citlivých kauz nějakým způsobem spolupracovat s policií, aby zajistil svou bezpečnost?
Za naši vlastní ochranu považujeme sdílení informací s dalšími novináři. Jinak praxe na Slovensku je podle mě trochu jiná. Tamní novináři samotní byli dost frustrovaní z toho, že spoustu kauz policii přinesli, ale nikdy neviděli, že by to mělo nějaký efekt, že by policie opravdu zasáhla, něco vyšetřila. Proto si myslím, že ochota novinářů sdílet informace a spolupracovat s policií nebyla na Slovensku v poslední době příliš vysoká.
Kdy má podle vás požádat novinář o ochranu? Jánovi vyhrožováno bylo a i poměrně hodně novinářů v Česku má podobné zkušenosti…
Ján policii upozornil, že dostal takovou výhrůžku. Nicméně policie během té doby nic neudělala. Myslím, že do jisté míry právě toto ovlivnilo jeho chuť policii něco sdělovat. Ale opakuji, co se týče práce, opravdu jsme si mysleli, že se zatím pohybujeme v bezpečné zóně.
Jakou formu mají obecně výhrůžky, které dostáváte?
Samozřejmě výhrůžky jsou různé. Něco je jenom změť sprostých nadávek, něco je o něco konkrétnější. Ale nikdy jsem neměla pocit, že by dosavadní hrozby byly takhle konkrétní a takhle reálné, proto jsem je nikdy nevyhodnocovala jako opravdový tlak nebo něco, co bych opravdu měla řešit s policií.
Přehodnotila jste to?
Asi částečně ano. Nicméně myslím, že kdyby člověk chodil s každým ošklivým dopisem na policii, tak to také není dobře.
Novináři jsou obecně opakovaně dehonestováni politiky i vlivnými lidmi, myslíte, že by s tím měly například státní instituce něco dělat?
Myslím, že v tom nemůžeme spoléhat na státní instituce. Obrana novinářů se nedá institucionalizovat. Je potřeba, aby se za ně postavila širší veřejnost, která by si měla uvědomit, že bez novinářů nebude dostávat kvalitní informace a nebude schopna dělat kvalifikovaná rozhodnutí, která dokážou ovlivnit budoucnost lidí nebo jejich život. Politici by pak měli přestat s tím, že budou na novináře útočit a priori.
Na Slovensku se část veřejnosti za novináře postavila.
Na Slovensku se to stalo. Sleduji na dálku desetitisícové protesty a říkám si, že lidem opravdu došlo, že je prostě čas se ozvat, že takováhle vražda nemá být uklizena. Lidé se mají zajímat, jak bude vyšetřovaná, jaké budou závěry vyšetřování, jak se k tomu vyjadřují politici a jak s tím nakládají. A na Slovensku se to děje, což je částečně motivující, částečně uklidňující a vlastně je v tom pro nás novináře nějaká naděje.
Nemáte obavu, aby se vražda Jána Kuciaka podařila uspokojivě vyšetřit?
Samozřejmě obavu mám, nicméně říci paušálně, že to policie zamete pod koberec, nelze a je to špatně. Ve slovenské policii působí spousta lidí, kteří opravdu stojí o to, aby se Jánova vražda vyšetřila, kteří nemají politické ambice, nemají ambice se udržet ve vysokých policejních pozicích, které jsou napojeny na politiku. A věřím, že ti odvedou skvělou práci. Čili podle mě je reálná šance, že jeho vražda vyšetřena bude.
Zároveň se objevují verze, že vražda Jána Kuciaka nesouvisí s jeho prací, ale s osobním životem…
Jak jsem osobně poznala Jána, tak jsem naprosto přesvědčena o tom, že vražda souvisí s jeho prací. On byl naprosto nekonfliktní povaha, spíše tišší, v životě jsem neslyšela, že by zvýšil hlas, že by se s někým hádal nebo jednal v afektu.
Je tedy nejpravděpodobnější varianta, o níž se mluví nejčastěji – tedy spojení jeho vraždy s italskou mafií?
Opravdu nechci spekulovat. Podle mě tady totiž zůstává zásadní otázka, co by z toho italská mafie měla. 'Ndrangheta je známá tím, že na sebe absolutně nechce přitahovat pozornost, ostatně proto se vypracovala do pozice jedné z nejmocnějších mafií na světě. Nicméně nevylučuji, že to spolu nějak souvisí, ale v této chvíli nelze říct jak.
Jak vnímají situaci zahraniční kolegové, s nimiž jste na tomto tématu spolupracovali?
Byli podobně jako já otřeseni, ale zareagovali úplně skvěle. Dohodli jsme se na tom, že musíme společnou práci co nejrychleji dotáhnout do podoby, která už bude publikovatelná, a co nejrychleji články vydat. Pracovali jsme na tom do tří čtyř ráno, aby to už bylo hotové, protože všichni samozřejmě chápeme, že v momentě, kdy ty články vyjdou, tak se riziko o něco sníží. Proto si myslím, že jejich reakce byla nejlepší možná.
Čili i to je obrana proti případnému fyzickému útoku…
Ano, toto sdílení. To, že informace, na které přicházíme, budeme sdílet s ostatními. Aby bylo jasné, že když někoho zavraždí, tak to znamená, že článek nevyjde, ale naopak, že kolegové na tom budou o to usilovněji pracovat.
Máte policejní ochranu, můžete obecně popsat, v jakém režimu teď fungujete, aniž byste mařila práci policie a ohrožovala svoji bezpečnost?
Součástí této ochrany je i to, že o tom nesmím mluvit. Takže nekomentuju detaily, jak to probíhá a tak.
Dostala jste policejní ochranu na vlastní žádost?
Ne. V okamžiku, kdy jsem začala zjišťovat, jak se o takovou ochranu žádá, mi už volali z policie, že by se mnou rádi tohle probrali.
Čili policie měla informace, že jste s Jánem Kuciakem spolupracovala.
Ano.
Jsou i jiní novináři, s nimiž jste pracovala, pod policejní ochranou?
Ano, ti na Slovensku. Ti v Itálii měli nabídku získat policejní ochranu, ale odmítli ji, protože riziko vyhodnotili jako nižší.
Může tento případ ovlivnit přímo vaši práci?
Existuje hezký citát: strach zabíjí myšlení. Já se pokusím dělat maximum proto, abych zůstala v nějakém bezpečí, ale nechci, aby toto ovlivnilo moji práci nebo to, jak k ní budu přistupovat. Nechci teď najednou začít psát o zdravém životním stylu, nemám v plánu své zaměstnání ukončit.
Neměli by se investigativní novináři v Česku nějak propojit, dělat na kauzách současně, i když jsou z jiných médií, aby případně snížili riziko, že je někdo napadne?
To se stalo na Slovensku. Vznikl tým, který má dotahovat kauzy Jána Kuciaka. Já z toho mám obrovskou radost, protože si myslím, že takhle by to mělo fungovat. Myslím, že budoucnost žurnalistiky – a zejména té investigativní – je v tom, že novináři napříč médii spolu budou sdílet informace, budou spolupracovat a upozadí konkurenční boj a touhu po exkluzivitě. To je nejlepší obrana proti takovým útokům.
