Pět let uplynulo ode dne, kdy odešel Václav Havel. Vzpomínky na dramatika, disidenta a prvního polistopadového prezidenta ožily letos v říjnu, kdy uplynulo 80 let od Havlova narození. Jeho myšlenky a názory provokují dodnes.
V roce 2011 se takzvané arabské jaro rozšířilo do Sýrie. Začaly tam protesty, které přerostly v občanskou válku. Norskem otřásly teroristické útoky, které spáchal Anders Breivik, v Česku krachovala největší a nejstarší loterijní společnost Sazka a ve vládě skončil tehdejší ministr dopravy Vít Bárta.
Pro řadu Čechů však zmíněný rok znamená konec jedné éry. Zemřel Václav Havel.
18. prosince: První reakce přišla v přímém přenosu
Byla poslední adventní neděle 18. prosince a poslední československý a první český prezident strávil poslední chvíle na chalupě na Hrádečku. Že skonal, oznámil tehdy Havlův tajemník Vladimír Hanzel na Facebooku. Z osobností společenského a politického života reagoval jako první tehdejší premiér Petr Nečas, který se informaci dozvěděl během živého vysílání Otázek Václava Moravce.
„Pan prezident Havel byl symbolem toho, co se tady stalo v roce 1989. Udělal pro tuto zemi strašně moc, pro pokojný přechod k demokracii, pro vybudování základních demokratických struktur, pro začlenění naší země do Evropské unie a Severoatlantické aliance,“ charakterizoval ho tehdejší předseda vlády.
Brzy se začaly scházet i další reakce z politické scény. Například současný prezident Miloš Zeman ocenil Václava Havla jako člověka, který „dokázal být statečný v době, kdy odvaha nebyla levná“. Zdaleka však nemluvili pouze politici. Teolog a filozof Tomáš Halík vyzval k návratu k Havlově „morální tradici“. Osobnost zesnulého prezidenta podle něj vystihovala hluboká lidská slušnost, touha po poznání a po pravdě. Dramatik Milan Uhde potom hovořil o konci „rozsáhlé epochy českých, slovenských, evropských i světových dějin“.
Především ale na Václava Havla vzpomínali lidé potichu a anonymně. Přinášeli svíčky na místa s ním spojená – na Václavské náměstí, Pražský hrad i na Hrádeček, který Václav Havel označil rok před smrtí za svůj „existenciální domov“.
Inspirace pro celý svět
Reakce přicházely i ze zahraničí. Americký prezident Barack Obama označil Václava Havla za člověka, díky kterému lidé získali svobodu, a za inspiraci pro celý svět. „Jeho nenásilný odpor otřásl základy impéria, odhalil prázdnotu represivní ideologie a prokázal, že morální vůdcovství je mocnější než jakákoliv zbraň,“ stálo v Obamově prohlášení.
Podobně se vyjádřili i další významní státníci včetně Angely Merkelové a tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho či Anderse Fogha Rasmussena, jenž byl tehdy generálním tajemníkem NATO. Truchlil také Adam Michnik či Lou Reed. Salman Rushdie si potom postěžoval, že „své přátele a kamarády nacházím ve sloupcích nekrologů“.
Tři dny smutku skončily po pohřbu 23. prosince
Den po Havlově úmrtí vyhlásila vláda třídenní smutek na druhou polovinu toho týdne. Na poslední den období smutku, tedy 23. prosinec, potom připadl pohřeb.
Obřad se uskutečnil v katedrále sv. Víta, jeden z projevů měl tehdejší prezident republiky Václav Klaus. K úmrtí svého předchůdce v prezidentské funkci se vyjádřil i předtím. Přesto byl právě smuteční projev zásadní a byl také výjimečný – i proto, že se v něm ani v nejmenším neprojevila letitá rivalita, která se v 90. letech vytvořila mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem.
„S Václavem Havlem nepochybně mnohé odchází, ale zároveň mnohé naopak i díky důslednosti jeho celoživotních postojů neodchází… Neodchází myšlenka, že svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti, a že za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky. Neodchází myšlenka, že svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme, a že jedině demokracie umožňuje svobodný život jednotlivce a materiální a duchovní prosperity,“ řekl tehdy Václav Klaus.
Na pohřbu promluvili i další lidé včetně osob Václavu Havlovi velmi blízkých. Jeden z pětice jeho kancléřů Karel Schwarzenberg – tehdy však již ve funkci prvního vicepremiéra a ministra zahraničí – o něm hovořil jako o charismatickém přirozeném vůdci.
„My, kteří jsme pracovali pro Václava Havla, jsme ho mezi sebou nazývali náčelníkem. Náčelníkem byl z podstaty a nepotřeboval na to být prezidentem. Stačilo, aby byl přítomen. (…) Pane prezidente Havle, my v boji za lásku a pravdu neustaneme, můžete se na nás spolehnout,“ řekl na Havlově pohřbu Karel Schwarzenberg, jenž o rok a měsíc později sám neúspěšně kandidoval na prezidenta republiky.
Další ze spolupracovníků Václava Havla, pomocný biskup pražský Václav Malý jej potom označil za muže, který měl „slabosti, ale také víru tyto slabosti překonávat“. „Neuzavřel se do koloběhu kompromisu a manipulace neupřímnosti,“ dodal Václav Malý.
Hovořila také někdejší ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová. Vzpomněla na něj jako na pokračovatele humanistických tradic Komenského a Masaryka. „Svobody si cenil nikoliv jako cíle o sobě samém, ale jako prostředku, kterým nakonec dosáhneme toho, že pravda zvítězí.“
Živý odkaz: Rudolfinský projev znovu (a stejně)
Jak ve svém projevu naznačil Václav Klaus, odkaz Václava Havla v Česku (spíše České republice, protože termín Česko se Václavu Havlovi nelíbil) skutečně zůstává. Není však přijímán jednoznačně.
Leckoho Václav Havel inspiruje a stále znovu se ukazuje, nakolik platné jeho myšlenky dodnes jsou. Příkladem může být letošní projev Petra Pitharta v Rudolfinu. Bývalý premiér ho pronesl během slavnostního koncertu k nedožitým Havlovým osmdesátinám a vracel se v něm k jinému rudolfinskému projevu. Pronesl ho sám Václav Havel v prosinci 1997. Kritika vyslovená především na adresu tehdy se již rozpadající vlády našla ohlas i nyní.
„Byla by to nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li ji ovšem promarnit, pak musíme začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu. Všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu. Kdo dnes odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, podepisuje ortel smrti nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou,“ citoval Petr Pithart Václava Havla.
Navázal výzvou vládě, aby se postavila „račímu posunování“ na východ, kterou pronesl „jako občan (…) i jako člověk Havlovi blízký“.
Zdaleka to nebylo to jediné, co zaznělo „se záštitou“ Václava Havla. Když loni vrcholila uprchlická krize a současně uplynuly čtyři roky od Havlova úmrtí, pustil se Michael Kocáb do spekulací, jak by bývalý prezident uprchlíky vnímal.
„Ve věci uprchlíků by obhajoval princip prutů Svatoplukových, který se příliš neobjevuje - že v jednotě, solidárním a svorném postupu celé EU, přičemž bych zdůraznil slovo svorný, je jediná šance, jak se přes krizi přehoupnout,“ uvedl někdejší Havlův spolupracovník. Poznamenal, že by Václav Havel podle něj také připomněl utrpení uprchlíků a jednotlivých lidských osudů.
Pravdoláskaři a havlisté
Ne každého však Václav Havel inspiruje. I když nezabředneme na dno internetových diskusí, nevyhneme se setkání s termínem „pravdoláskaři“ nebo nověji „havlisté“. Nezaznívají přitom v pozitivním smyslu. Mediální analytik Milan Šmíd se před časem pokusil nalézt původ termínu „pravdoláskař“ a – s výjimkou okrajových on-line médií – nalezl zmínku tehdejšího předsedy ODS Mirka Topolánka v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes o „šloufovských“ a „pravdoláskových“ strukturách, které podle něj zasahovaly do politiky. Zatímco však Topolánkův termín vyzněl ještě poměrně neutrálně, postupem času se z termínu stala až nadávka.
Termínu „havlismus“ potom podle Milana Šmída dal obsahovou náplň Václav Klaus, který ho definoval již v roce 2009 v knize Kde začíná zítřek. O čtyři roky později v rozhovoru pro polský konzervativní týdeník „Do Rzeczy“ hovořil Václav Klaus o tom, že Václav Havel usiloval o „elitářskou postdemokracii, místo tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu“, k čemu dodal, že šlo o „extrémní levičáctví“.
Václav Klaus se ostatně po nanejvýš pozitivních slovech v období po Havlově úmrtí postupně vrátil k jeho ostré kritice. Hovořil o něm jako o „princátku z Barrandova“ či reformním komunistovi.
