Ve věku 91 let zemřel americký psycholog Philip Zimbardo. Byl autorem a účastníkem takzvaného stanfordského vězeňského experimentu, který je dodnes kontroverzní. Zimbardo také založil projekt Heroic Imagination.
Zemřel psycholog Zimbardo, který našel v člověku bestii i hrdinu
Dozorce vešel do cely těsně před třetí hodinou ráno. Vězně probudil a řekl mu, aby se svlékl. Pak mu sebral matraci a řekl mu, že už nebude smět chodit na záchod. Pak mu podal kbelík. Ve vedlejší cele zase dalšího vzdorovitého hystericky ječícího vězně odtáhli na samotku.
Tohle není scéna ze severokorejské věznice nebo německého koncentračního tábora, ale ze slavného stanfordského experimentu, který psychologa Zimbarda nejvíc proslavil. V pokusu, který proběhl v sedmdesátých letech, otestoval, jak rychle se z obyčejných lidí mohou stát tyrani. Ukázal, že první změny v chování přicházejí už za 36 hodin. A že zlu je nesmírně těžké odporovat.
Jeho práce obletěla celý svět a stala se jednou z nejcitovanějších vůbec. A to přesto, že se později našla v tomto experimentu celá řada dost závažných pochybení. Ze Zimbarda udělal pokus superstar světové psychologie.
Obyčejný kluk z Bronxu
Začátek Zimbardova života přitom nijak nenaznačoval, kam ho jeho kariéra zavede. Narodil se roku 1933, vyrůstal v newyorském Bronxu jako nejstarší dítě v původem imigrantské rodině. Už jako dítě se setkal se smrtí: jen těsně přežil dlouhý pobyt v nemocnici pro děti s nakažlivými chorobami, kde se ale naučil číst.
Po absolvování střední školy Jamese Monroea se stal prvním členem své sicilsko-americké rodiny, který vystudoval univerzitu. Byla to Brooklyn College, kde v roce 1954 získal bakalářský titul v trojoboru psychologie, sociologie a antropologie. Dál pokračoval na prestižní Yaleově univerzitě, kde získal roku 1959 doktorát.
Právě tam začal i svou pedagogickou kariéru, v níž pokračoval na Kolumbijské univerzitě a Newyorské univerzitě. A posunul se také v tom, co zkoumal: zpočátku to byly krysy, později lidé.
Vynikající učitel, charismatický řečník
Jeho hvězdné roky byly ty, které strávil v Kalifornii na Stanfordově univerzitě. Podle jeho oficiálního univerzitního nekrologu „byl vysoce ceněn jako velkorysý učitel a mentor, který inspiroval tisíce studentů a pedagogů k zájmu o obor psychologie, z nichž mnozí pokračovali v kariéře na akademické půdě a v klinické praxi“. Podle tohoto nekrologu byl také charismatickým řečníkem, který se snažil, aby jeho hodiny byly nezapomenutelné, a „popularita kurzu se stala legendární“.
Jeho charisma a ochota komunikovat s médii i veřejností z něj také udělaly tvář psychologie, když vytvořil a moderoval televizní seriál Discovering Psychology. V něm a v dalších podobných projektech běžným lidem srozumitelně a přitom odborně vysvětloval, co se děje v jejich duších.
Zimbardo za svou vědeckou i pedagogickou práci dostal celou řadu ocenění. Byl prezidentem Americké psychologické asociace a Západní psychologické asociace, předsedou Rady prezidentů vědeckých společností (CSSP) a také byl v představenstvu a členské základně řady psychologických organizací. I po odchodu do důchodu přednášel na Stanfordově univerzitě a vyučoval na Palo Alto University a na Naval Postgraduate School v Monterey.
Stal se autorem více než pěti set článků, kapitol, učebnic a odborných knih na různá témata, od přesvědčování, disonance, plachosti, časové perspektivy, deindividuace, kultů až po poslušnost vůči autoritám. Jeho knihy byly často přetiskovány a překládány do mnoha jazyků.
Nejslavnější experiment
Jeho nejslavnější stanfordský experiment proběhl roku 1971. Skupinu dobrovolníků z řad vysokoškolských studentů náhodně rozdělil na dozorce a vězně, aby prokázal, že role a situace vítězí nad lidskou osobností. Experiment, který měl trvat dva týdny, musel po šesti dnech ukončit.
Výzkum začal trochu nevšedně. Nejprve se Zimbardovi podařilo přesvědčit místní policii, aby na úvod pokusu část studentů, kterým připadla role vězňů, skutečně zatkla, sdělila jim obvinění a následně je nechala přivézt do prostoru pod univerzitou ve Stanfordu, který v pokusu simuloval reálné vězení.
První den se nestalo nic a experimentátoři začali uvažovat nad tím, že pokus zruší. Druhý den se ale vězni vzbouřili, protože nechtěli přijít o svou lidskou důstojnost. Zavřeli se do cel a začali nadávat dozorcům. Ti si nevěděli rady a přišli za Zimbardem. „Řekl jsem jim: ‚To je vaše vězení, dělejte si s tím, co uznáte za vhodné.‘ Řekli, že potřebují posily. Svolali jsme tedy všechny dozorce z ostatních směn, dohromady jich bylo dvanáct,“ popsal psycholog zlomovou situaci v pořadu Hyde Park Civilizace, kde byl před pár lety hostem.
Philip Zimbardo v pořadu Hyde Park Civilizace 12. ledna 2015 (zdroj: ČT24)
Dozorci vtrhli do cel, vězně vytáhli, svlékli, došlo k fyzickým konfrontacím. „A tehdy se to změnilo,“ přiblížil. Protože dozorci nemohli používat fyzickou sílu, začali využívat psychický nátlak. Vybrali si jednoho vězně, zavřeli ho na samotku a on se psychicky zhroutil. Z experimentu ho propustili. „Byl jsem naštvaný,“ vzpomínal Zimbardo. „Říkal jsem si, že to nemůže být pravda, že se nemůže zhroutit za 36 hodin. Ale došlo k tomu, že nazítří se zhroutil další vězeň, a tehdy jsme měli celou studii ukončit, protože jsme dokázali, co jsme chtěli.“
Tyranem
Namísto toho experiment pokračoval. Sám Zimbardo svou chybu vysvětloval tím, že se také ztotožnil s rolí v systému, a sice ředitele věznice. „V této roli mi záleželo víc na dozorcích než na vězních,“ popisoval s tím, že cílil svůj zájem na fungování vězení jako instituce a ztratil soucit s vězni. „Byli to studenti, učím studenty a mám je rád, ale tam se ze mě stal tyran,“ zdůraznil vědec.
Třetí den proběhlo plánované hodnocení pokusu a čtvrtý den se dostavil kněz. Ten se účastníků v roli vězňů ptal, co dělají pro to, aby se dostali ven. Nabádal je, aby se obrátili na právníka. Tím vlastně dodal jejich pocitu vězňů ještě více na reálnosti. Pátý den jeden z vězňů roztrhal polštář a kvůli psychickým problémům musel přes vlastní protesty také v experimentu skončit. Dozorci nutili ostatní vězně, aby po něm uklízeli. Pak je shromáždili před cely, kde je nutili půl hodiny stále dokola hromadně křičet, že ten konkrétní vězeň je špatný. „Byli jako zombie,“ dodal Zimbardo.
Dozorci dosáhli i toho, že vězni stáli proti sobě a raději se nestavěli jeden za druhého, neprojevovali empatii. V jednom okamžiku se do jazyka dozorců dostal sexuální podtext a bylo to jako otevření zakázaných dveří. Začali mluvit vulgárně, klít, směrem k vězňům přitvrdili se sexuálními narážkami a začali je ponižovat. Například je nutili simulovat zvířecí sexuální chování.
U konce experimentu stála až jedna ze Zimbardových studentek Christina Maslachová. Přišla za ním, právě když probíhala „toaleta o desáté“, kdy dozorci ponižovali vězně s pytli na hlavě. Viděla situaci, rozplakala se a utekla. „Pak jsme stáli venku před katedrou psychologie a já se ptal, co se děje? Říkala mi: ‚Přestaň, to nejsou vězni ani dozorci. Jsou to lidé a trpí kvůli tobě.‘ Já jsem jí argumentoval, že ano, ale že to skončí. Opáčila mi: ‚Jak můžeš vidět to co já a nebýt rozčilený. Znám tě jako učitele, jsi milý, ale jsi jiný. Ta situace tě změnila, neuvědomuješ si, že je z tebe ředitel věznice.‘ Navíc jsme spolu chvíli chodili a uvažovali o sňatku a rodině a ona mi říkala, že jestli jsem tohle opravdu já, tak ve vztahu nebude pokračovat. Bylo to jako facka, něco hrdinského,“ popsal v Hyde Parku Civilizace chvíli, kdy se rozhodl ukončit experiment.
Dívka se nakonec stala jeho manželkou, se kterou žil až do své smrti.
Jak se stát (super)hrdinou
Možná i tato zkušenost, která mu ukázala, kolik zla může být v lidech, ho v pozdějších letech nasměrovala k opačnému pólu lidství – k hrdinství.
Zkoumal a hlavně veřejně propagoval způsoby, jak se může obyčejný člověk chovat hrdinsky, a to v každodenním životě. Založil k tomu účelu neziskovou organizaci Heroic Imagination Project (Projekt hrdinské představivosti), jejíž národní a mezinárodní vzdělávací programy a centra učí lidi, jak se bránit chování, jako je šikana, a naopak podporovat pozitivní společenské chování.
V říjnu roku 2005 navštívil Zimbardo Prahu a setkal se s Václavem Havlem
„Člověk vidí nějaký problém, třeba v rodině, ve škole, v práci. Ostatní si toho buď nevšímají, nebo vidí, že něco je špatně, ale nic neudělají. Hrdinové něco udělají, když ostatní nedělají nic. A to něco znamená, že povstanete, promluvíte a začnete jednat,“ popsal Zimbardo jeho pojetí „hrdiny všedního dne“.
Ti jsou podle něj nejefektivnější ve skupině. Když někdo pozvedne hlas sám, systém se mu vysměje. Ve chvíli, kdy s ním souhlasí dalších několik lidí, stane se z toho názor. Rozdíl mezi altruismem a hrdinstvím tkví v tom, že hrdinství s sebou vždycky nese nějaké riziko, podotýká. „Snažíte se něco změnit, ale jsou tu lidé nebo instituce s větší mocí, kteří stojí proti vám,“ dodal psycholog. Heslem jeho projektu se stalo motto: „Vstaňte, promluvte, změňte svět.“