Praha/Stanford – V srpnu 1971 si čtyřiadvacet vysokoškolských studentů pod dohledem psychologa Philipa Zimbarda rozdělilo na čtrnáct dní role dozorců a vězňů. Pokus prokázat, jakou moc má na lidské chování prostředí, ve kterém žijeme, nakonec skončil po šesti dnech, když se několik studentů-vězňů psychicky zhroutilo pod tlakem a brutalitou dozorců. Sám Zimbardo dnes vzpomíná, že se víc než jako ředitel projektu cítil jako ředitel věznice. Tzv. stanfordský vězeňský experiment patří mezi nejznámější a zároveň nejkontroverznější psychologické experimenty všech dob. Portál ČT24 přinese v pondělí 10. října přednášku profesora Zimbarda v galerii DOX v přímém přenosu, v 18:00 hod. v anglickém jazyce.
Byl ze mě ředitel věznice, říká Zimbardo o experimentu s mocí
Celý experiment se odehrál 14. až 20. srpna 1971 na Stanfordské univerzitě v suterénu institutu psychologie, kde dnes Zimbardo působí jako emeritní profesor. Čtyřiadvacet studentů tehdy vzešlo selekcí z přihlášených 75 aspirantů. Všichni byli fyzicky a duševně zdraví. Jednalo se o liberály, a protože se experiment odehrál během tažení proti válce ve Vietnamu, byla většina z nich také protiválečnými aktivisty. Role vězně či dozorce si vybrali losem.
„Většina lidí věří ve svobodnou vůli, v důstojnost člověka. Podceňujeme ale dopad dalších lidí, váhu rolí, které hrajeme, oblečení, jaké nosíme. Já jsem se snažil zjistit, co se stane, když dáme normální zdravé lidi, inteligentní studenty, na opravdu špatné místo – jako je vězení. Zvítězí dobré vlastnosti lidí, nebo zlé místo přemůže lidskou dobrotu?“ přibližuje Zimbardo v rozhovoru pro Českou televizi předpoklady, s nimiž šel do zkoušky, jejíž charakter dnes přibližuje k řeckému dramatu.
Philip Zimbardo:
"Naše já se mění podle toho, v jakém prostředí zrovna jsme. Myslíme si, že jsme pořád stejní lidé, ale ve skutečnosti si navlékáme různé masky.
Kdo zvítězí: lidskost, nebo zlo?
Dozorci disponovali obušky, které ovšem nesměli použít k trestání vězňů (měli jen evokovat sociální roli). Jejich úkolem bylo ovládnout vězně bez fyzického násilí. Oblečeni byli do šatů podobných vězeňské ostraze, na obličeji nosili brýle se zrcadlovými skly, aby se zabránilo očnímu kontaktu. Vězni se oblékli do nepadnoucích košil s číslem na zádech, kterým se museli oslovovat. Nohu jim obepínal řetěz, jenž jasně dával najevo jejich postavení. Dozorce museli titulovat „pane nápravný důstojníku“. Vězni měli žít v celách celé dva týdny, stráže se střídaly v osmihodinových směnách.
„Trvalo jen dva dny, než se začali sami považovat za vězně nebo strážce. Když si oblékli uniformu stráží, byli najednou brutální a sadističtí. Když dostali vězeňský úbor, nejdřív kladli odpor, než je stráže uzemnily. A pak se vzdali a poslouchali,“ přibližuje průběh experimentu Zimbardo a vzpomíná i na to, jaký měl experiment vliv na něj: „Začal jsem jako vědec, vzdálený pozorovatel, ale časem, jak jsem musel rozhodovat, jako kdybych byl ředitel věznice, tak jsem se jím i stal. Když jsem viděl, že vězni trpí, tak jsem je měl vyměnit. Zapomenout na empatii, soucit, ukončit studii mnohem dřív.“
Experiment nakonec musel být ukončen po šesti dnech, když se dozorci uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů a vězni dokonce vyvolali vzpouru. Dnes psycholog připouští, že měl zasáhnout ještě dřív. „Měl jsem pokus ukončit dřív, když se psychicky sesypal druhý student. Když se nám zhroutil první, nevěřili jsme mu, mysleli jsme, že to předstírá.“
GALERIE
videogallery_000138717
Věznice Abú Ghrajb. Výsledky experimentu v praxi
Na základě stanfordského experimentu psycholog popsal tzv. Luciferův efekt, tedy proces, kdy se ze slušného člověk stává pod vlivem okolních podmínek násilník. Pod vlivem výsledků svého šetření také svědčil ve prospěch amerického seržanta Fredericka, který byl obviněn z týrání a zesměšňování vězňů v bagdádské věznici Abú Ghrajb. „Na začátku to byl dobrý člověk, dobrý občan, dobrý manžel a otec a během velmi krátké doby začal dělat ty strašné věci. Ty hrozné věci se navíc odehrávaly jen v noční směně. Přes den totiž na vojáky dohlíželi jejich nadřízení,“ přibližuje události v irácké věznici Zimbardo.
„Veřejnost šokovaly fotografie, na kterých strážci vojenské policie, muži i ženy, otřesně zneužívají irácké vězně. Ty obrázky šokovaly i mě, ale současně mi připomněly stanfordský vězeňský experiment, protože naši strážci dělali stejné věci. Dávali vězňům pytle na hlavu, svlékali je donaha, sexuálně je ponižovali… Je třeba jasně říct, že ten člověk se provinil a vězně mučil. Hájil jsem ho ale v tom smyslu, že by neměl dostat příliš dlouhý trest vězení, protože to chování mu nebylo vlastní a vrozené. Bylo vlastní všem, kteří se do té situace dostali,“ uvádí Zimbardo.
Zimbardo: Nevíme, jak se z lidí stávají hrdinové
Odkaz stanfordského experimentu nicméně zůstává nadále živý. „Většina lidí v takto silných situacích, které jsou pro ně zcela nové, zklame, podlehne, podvádí, lže, zraňuje ostatní. Aby k tomu nedošlo, musíme pochopit, které síly to spouštějí. A za druhé pochopit, kdo jsou ti lidé, kteří odolají. My je považujeme za hrdiny, protože nesklouznou do toho bahna. Víme toho hodně o tom, proč a jak se z dobrých lidí stávají zlí. Nevíme nic o tom, jak se z obyčejných lidí stávají hrdinové.“
Emeritní profesor Stanfordské univerzity Philip Zimbardo (1933) se v současnosti zabývá tzv. Projektem hrdinské imaginace. Vychází z toho, že každý člověk má potenciál transformovat soucit jakožto soukromou ctnost do občanské ctnosti spočívající v hrdinském činu, a snaží se pomoci jednotlivcům, aby si osvojili vlastnosti hrdinů a vyjádřili své „hrdinské představy“ formou služby lidstvu.
V těchto dnech již potřetí pobývá v Praze a 10. října vystoupí v Centru moderního umění DOX v pražských Holešovicích s přednáškou s příznačným názvem Má cesta od zla k hrdinství. Portál ČT24 ji přenáší živě v anglickém jazyce. Prof. Zimbardo tak zahájí výstavu Luciferův efekt, přehlídku uměleckých děl inspirovaných jeho výzkumem a korumpujícím vlivem moci.
