Může jedna sebevražda, pokud se příliš medializuje, vést k sérii dalších? Napodobují lidé takové chování? Poprvé se tento problém objevil před 250 lety, přesně před půl stoletím ho popsali vědci.
Každý rok si vezmou život statisíce lidí. Psychologové varují před nápodobou
Každých 40 sekund někdo na Zemi dobrovolně ukončí svůj život. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) je takových lidí za celý rok více než 720 tisíc. V Česku si každoročně vezme život třináct set lidí. Před sebevraždami varuje Světový den prevence sebevražd, který se připomíná vždy 10. září.
Kampaň se obrací především na muže, protože právě oni končí svůj život výrazně častěji. Na jednu sebevraždu ženy připadají v průměru tři sebevraždy mužů. Platí to v různých věkových skupinách a téměř ve všech zemích světa. Naopak počet sebevražedných pokusů bývá 2–3krát vyšší u žen než u mužů, a to přesto, že v posledních letech se rozdíl mezi pohlavími zmenšil.
Kvůli sebevraždám umírá více lidí než na následky vražd a válek; celosvětově jde o třináctou nejčastější příčinu úmrtí. Podle WHO připadá na jeden smrtelný pokus o sebevraždu dvacet neúspěšných. Sebevražda je podle této organizace „nejčastější příčinou úmrtí lidí ve věku 15–24 let“.
Problém nápodoby
Vědci upozorňují na to, že sebevražednost se může vzedmout do poměrně silných vln, které někdy bývají označované za epidemické. Poprvé na to upozornil přesně před padesáti lety americký sociolog David P. Phillips, tento fenomén nazval Wertherův efekt – podle knihy, která vyšla roku 1774, tedy přesně před 250 lety.
Phillips prokázal souvislost mezi informováním o sebevraždách celebrit a počtem sebevražd v americké populaci. Zkoumal, o kterých sebevraždách celebrit informoval deník New York Times na titulní straně v letech 1947 až 1967 a zkoumal oficiální statistiky úmrtí z hlediska možného vlivu na počet sebevražd. Vědec zjistil, že ve všech případech, kdy významný deník psal o sebevraždě známé osobnosti, se zvýšil i počet těchto úmrtí ve společnosti.
A našel dokonce i další souvislost: počet napodobitelů byl tím vyšší, čím byla osobnost, jež se připravila o život, známější. Největší vlnu sebevražd v této studii vyvolalo zpravodajství o smrti Marilyn Monroe, a to přesto, že příčina její smrti nebyla uspokojivě vysvětlena. Phillips se pokusil na tento výzkum později navázat, když zkoumal, jestli podobný vliv nemohou mít i úmrtí fiktivních postav ve filmech a seriálech, ale tento jeho výzkum už nemá velkou hodnotu.
Epidemie úmrtí mladých mužů
Název fenoménu, tedy Wertherův efekt, odkazuje na knihu Johanna Wolfganga Goetheho Utrpení mladého Werthera. Její hlavní hrdina, který nese částečně autobiografické rysy a částečně odráží reálný příběh Goethova známého Karla Wilhelma Jerusalema, ukončí svůj život výstřelem z pistole. Udělá to z nešťastné lásky.
Werther se prakticky ihned po vydání románu stal idolem mládeže. Oblékala se podle něj: žlutá vesta, modrý kabát s mosaznými knoflíky, kožené kalhoty, shrnovací holínky. Navštěvovala místa spojená s knihou. A také se, stejně jako on, zabíjela. Tak o tom alespoň informovala tehdejší média, která vyvolala na základě několika příběhů atmosféru obav z knihy. Dosáhla takové síly, že například v Lipsku byl román dokonce úplně zakázaný.
Jenže neexistovala žádná reálná a věrohodná data, která by ukazovala, že se počet sebevražd mezi mladými muži opravdu zvýšil. V té době totiž ještě dnešní vědecké a statistické zkoumání v moderní podobě neexistovalo. „V ojedinělých případech byly však souvislosti evidentní. Dne 16. ledna 1778 spáchala slečna Christine von Lassberg sebevraždu utopením v říčce Ilmu ve Výmaru, nedaleko Goethova domu, a básník pomáhal při vyprošťování její mrtvoly ze zamrzlé vody. Měla v kapse jeho román,“ uvádí článek v odborném časopise Česká a slovenská psychiatrie.
Moderní výzkumy
V Německu později zaznamenali psychologové statistický nárůst sebevražd na železnici mezi mladými lidmi v západním Německu, a to v souvislosti se seriálem Smrt studenta v roce 1981. Počet sebevražd na železnici mezi mladými lidmi ve věku 15 až 19 let se během vysílání seriálu a pět týdnů po něm zvýšil o 175 procent u mužů a o 167 procent u žen ve srovnání s roky před a po něm. Naopak u mužů starších 40 let a žen starších 30 let nebyl zjištěn žádný vliv. Seriál byl znovu odvysílán o rok a půl později a tehdy měl zřejmě o něco menší efekt.
Novější studie dospěly k závěru, že u sebevražd opravdu dochází k napodobování. Nicméně toto napodobování je častější u zpráv o skutečných případech než u fiktivních sebevražd. V roce 2001 Jane Pirkisová a Richard Warwick Blood v metastudii vyhodnotili 42 studií o tomto fenoménu a dospěli k podobným výsledkům. Zásadní vliv přitom podle nich má, jak moc se o sebevraždě v médiích informuje a také, jakým způsobem, tedy zda se sebevražda nějakým způsobem ospravedlňuje, nebo dokonce vyzdvihuje.
