Pes bývá označován nejlepším přítelem člověka. Nový výzkum, který publikoval časopis Current Biology, ukazuje, že schopnost komunikovat s lidmi je u štěňat dokonce geneticky podmíněná a částečně se s ní rodí. Podle vědců by objev například mohl v budoucnu pomoci zlepšit výcvik asistenčních psů.
Pro psy je často typická nejen oddanost svým páníčkům, ale také schopnost s nimi komunikovat. Právě na tu se zaměřila nová studie; konkrétně vědci zjišťovali, zda čtyřnozí mazlíčci mají tuto dovednost vrozenou.
Celkem se studie, která probíhala mezi lety 2017 a 2020, zúčastnilo 375 štěňat, jimž bylo v průměru teprve osm a půl týdne. Vědci pro ně připravili několik úkolů, které měřily, jak tato mláďata reagují na lidské pokyny a jak jsou ochotna s člověkem spolupracovat.
Zvířata týmu poskytla jedna z organizací, která se zabývá výcvikem asistenčních psů. Vědci tak měli přehled například o jejich původu.
„Biologicky připraveni ke komunikaci s lidmi“
Co se týče jednotlivých experimentů, štěňata reagovala nejcitlivěji, když se psovod podíval či ukázal na nádobu ukrývající pamlsky. Rozkaz však mláďata plnila pouze tehdy, když na ně před pohledem či gestem člověk promluvil.
V dalším cvičení zase vědci například prokázali, že štěňata mají zájem se na mluvícího člověka dívat a přijít se za ním pomazlit. Další testy pak odhalily, že i když mladí psi dokázali dobře reagovat na lidské podněty, jejich schopnost „komunikace v naturáliích“ se rozvinula až během času.
„Všechny naše poznatky naznačují, že psi jsou biologicky připraveni na komunikaci s lidmi,“ poznamenala hlavní autorka studie Emily Brayová z University of Arizona. „Už dříve existovaly důkazy, že tento typ sociálních dovedností je přítomný u dospělých psů. Nyní jsme zjistili, že štěňata, podobně jako lidé, jsou biologicky připravena na tento typ interakcí,“ dodala. Podle vědců s genetikou souvisí až čtyřicet procent komunikativních dovedností mladého psa.
„Štěňata umí lidský pohled opětovat a úspěšně využít informace, které jim člověk poskytl, a to od velmi útlého věku. To znamená ještě předtím, než tato zvířata s lidmi získala více zkušeností,“ uvedla Brayová.
Podle autorů by závěry výzkumu mohly být v budoucnu nápomocné například při výcviku asistenčních psů nebo objasnit, jakým způsobem probíhala domestikace těchto čtyřnohých mazlíčků.
Zároveň ale vědci připustili, že je třeba v této oblasti uskutečnit další studie, které by například pozorovaly štěňata dlouhodobě či se zaměřily na celé jejich genomy. Dosud totiž není třeba jasné, jaké konkrétní geny sociální schopnosti psů ovlivňují.
