Otevřený konec příběhu nabízí možnost dovyprávět si ho sám nebo čekat s nadějí, že přijde pokračování. Ale zase to čtenáře připravuje o radost z dobrého nebo smutek ze špatného konce. Pohled na cliffhangery je velmi různorodý a vědci se na fenomén podívali v rozsáhlém výzkumu.
Vznikla velká studie cliffhangerů. Fungují, ale divákům nevadí
Jsou cliffhangery pro spisovatele nebo scenáristu tím nejhorším možným způsobem, jak ukončit jinak skvělý příběh? Každý divák má pravděpodobně svůj názor, ale vědci za využití rozsáhlejších statistických vzorků zatím zkoumali jen minimálně, jak to je.
Cliffhanger (z angl. visící na útesu) je typ dějového zvratu v příběhu, užívaný v literatuře, dramatu, filmu, a zejména seriálech. Cliffhanger je dramatický závěr díla, při němž hrdina zůstává v nevyřešené, nebezpečné situaci, v nejnapínavějším momentu.
- Výraz se používá v angličtině od počátku 20. století, do češtiny pronikl výrazně později. V češtině v podstatě neexistuje ekvivalentní výraz, překladové slovníky uvádějí například pojmy nervák, drasťák, které však mají hovorovou povahu a poněkud širší význam.
Změnit se to rozhodli vědci z University at Buffalo se studií, která naznačuje, že tyto, v současné době časté, způsoby ukončení příběhu nemusí být horší než klasické uzavřené konce.
Podle Lindsay Hahnové, která se na studii vydané v odborném žurnálu Media Psychology podílela, je jádrem cliffhangeru napětí. Ale toto napětí může být pro čtenáře nebo diváky škodlivé.
„Nemáme rádi napětí,“ říká Hahnová, která je specialistkou na mediální dopad uměleckých děl. „Máme rádi, když se napětí vyřeší. A vyřešení tohoto nepříjemného stavu zvyšuje pravděpodobnost, že se diváci přesunou k dalšímu dílu příběhu.“
Bez obav
Diváci mají obecně rádi zápletky, které končí vítězstvím hlavního hrdiny, a naopak nemají rádi příběhy, kde zvítězí zlo, ukázala studie, kterou vedla Melanie Greenová. Vědci v ní požádali pět stovek účastníků dvou studií, aby si přečetli stejné příběhy, které měly jeden ze tří různých závěrů: cliffhanger, vítězství protagonisty nebo vítězství antagonisty. Vrcholná scéna vyprávění se v narážce na téma studie odehrávala na okraji útesu.
„Cliffhangery nejsou méně příjemné než dobré konce, ale ani příjemnější než špatné konce – jsou přesně uprostřed,“ říká Greenová. „Cliffhangery jsou dobrý způsob, jak povzbudit diváky k pokračování v dalším díle příběhu. Prokázali jsme ale také, že spisovatelé je klidně mohou zařadit jako prostředek pro stavbu příběhu, aniž by se museli nutně bát, že by tím ztratili čtenáře.“
Současně se prokázalo, že příběhy končící cliffhangerem opravdu fungují z hlediska komerčního, tedy ve snaze navnadit čtenáře ke koupi dalšího dílu, ve kterém (snad) najde pokračování nebo rozuzlení rozvyprávěného příběhu.
Pád z útesu
Cliffhangery se používaly od samého počátku literatury. Možná nejslavnějším příkladem jsou Pohádky tisíce a jedné noci, kde je vypravěčka Šeherezáda používá nejen ke stavbě příběhu, ale i pro záchranu vlastního života. Praktikoval je i Alexandre Dumas starší při psaní Tří mušketýrů, kteří původně vznikli jako příběh na pokračování.
Samotný výraz cliffhanger zavedl v 19. století Charles Dickens, který vydal Starožitníkův krám jako seriál. Příběh vyvolal takový zájem o osud hlavního hrdiny, že čtenáři údajně stáli v docích newyorského přístavu a čekali, až z Anglie připluje loď s výtisky časopisu obsahujícími další kapitolu.
V současné době je tento vypravěčský trik běžně využívaný hlavně v televizních seriálech. Mezi nejslavnější patří „Kdo střelil JR?“ ze seriálu Dallas z roku 1980 nebo „Kdo střelil pana Burnse“ v Simpsonových z roku 1995. Pro svou studii se ale výzkumníci zaměřili raději na psané vyprávění než na video.
Mnoho televizních cliffhangerů je totiž od rozuzlení vzdáleno jen jednu epizodu. Streamovací služby dnes také umožňují zhlédnout celou sezonu najednou. Proces psaní a vydávání knih ale probíhá jiným tempem než v televizi. Čtenáři tak často čekají na další díl i několik let, pokud vůbec přijde.
„Jsme stále součástí kultury, která hodně čte,“ dodávají autoři studie. „Je proto důležité pochopit, jak publikum přistupuje k různým formám psané zábavy. A tato naše práce dokazuje, že cliffhangery opravdu nutí diváky vracet se k dalším dílům.“
