Nový archeologický výzkum v jihoitalských Pompejích podpořil domněnky o používání horkého vápna při budování staveb ve starověkém Římě. Uvedl to archeologický park, který spravuje areál města zničeného erupcí Vesuvu v roce 79. Podle některých expertů je používání horkého vápna jedním z důvodů, proč řada staveb z antického Říma tak dobře odolala opotřebování a zubu času.
Nový archeologický výzkum v Pompejích se zaměřil na několik domů, které byly v období erupce v rekonstrukci. To umožnilo výzkumníkům se seznámit s řadou pomůcek a stavebních postupů běžných v prvním století na jihu Itálie a pravděpodobně také v antickém Římě. Výzkumu se zúčastnili i experti z Massachusettského technologického institutu (MIT).
Podle výzkumu zedníci v Pompejích nejdříve smíchali vápno se sopečným popelem a pak směs zalili vodou. Při stavbě tak bylo kvůli chemickým reakcím vápno horké. Výzkumníci se domnívají, že v Pompejích se běžně používalo takzvané horké míchaní vápna. Pro omítku se místo toho používalo vápno hašené. „Výsledky, které vyplývají z průzkumu, svědčí o používání nehašeného vápna při stavbě zdí,“ uvedl šéf archeologického parku Gabriel Zuchtriegel. Podle něj tato technika výrazně zrychlovala výstavbu.
Na používání nehašeného vápna a takzvaného míchání za horka stavebních materiálů již poukázal výzkum Massachusettského technického institutu, Harvardovy univerzity a výzkumných středisek v Itálii a Švýcarsku v lednu loňského roku. Díky míchání za vysokých teplot vznikaly velké částice vápence, takzvané klasty. Ty podle autorů výzkumu mají specifickou strukturu, díky čemuž malta a beton mají samozacelující se schopnosti. Díky tomu tak stavby vykazovaly dobrou odolnost vůči opotřebování.
