Na letní noční obloze se dají pozorovat velmi zvláštní oblaky – mají stříbrnou barvu a dají se na první pohled poznat. Podle nových výzkumů je dnešní generace může pozorovat mnohem více a častěji než naši předkové, těchto oblaků zřejmě přibývá kvůli změnám klimatu.
Těmto oblakům se odborně říká noctilucenty. Jsou výjimečné vzhledem, vlastnostmi i tím, že se dají pozorovat jen v určitou dobu. Nemají vlastně nic společného s běžnými oblaky: zatímco klasické mraky se vyskytují ve výškách do dvanácti kilometrů, stříbrná noční oblaka jsou asi 83 kilometrů nad povrchem.
Vyskytují se v této výšce zcela běžně, jen jsou běžným okem neviditelné. Zahlédnout se dají jen v situaci, kdy je nasvítí sluneční světlo „zespodu“ – musí se tedy jednat buď o Slunce vycházející, nebo naopak zapadající. Současně musí být dostatečná tma a také obloha by měla být čistá a jasná.
Najdete je těsně nad obzorem, mají stříbřitou barvu, která ale může přecházet i do dalších odstínů. Typické jsou také velice jemnou strukturou, vypadají jako zářící pavučinky. Nejlépe jsou vidět asi hodinu až dvě po západu nebo před východem Slunce a nejlépe právě v době slunovratu: protože se Česká republika nachází na okraji pásma, kde bývají vidět, reálně se u nás dají pozorovat jen od začátku června přibližně do konce července.
Oblak, který věda neznala
Česká astronomická společnost uvádí, že až do roku 1885 o tomto úkazu nikdo nic netušil – teprve tehdy byl pozorován poprvé. Téhož roku byly poprvé viděné i z území současné České republiky, kdy to zaznamenal geofyzik Václav Láska.
Tato pozorování byla spojená s erupcí sopky Krakatoa, takže si většina vědců myslela, že existuje spojení mezi těmito oblaky a sopečnou činností. Teprve výzkum ve dvacátém století prokázal, že žádná taková souvislost neexistuje a šlo jen o náhodu: mraky se ve skutečnosti skládají z ledových krystalků.
Jak ve světě, tak u nás pozorování těchto oblaků v poslední době rychle přibývá. Už od devadesátých let dvacátého století se tedy spekuluje, že by vyšší množství oblaků mohlo souviset také se změnami klimatu.
Tuto teorii nyní podpořil nový výzkum německých vědců. Ti studovali tento fenomén pomocí satelitů a klimatických modelů. Z jejich práce vyplývá, že oblaka sice byla ve vzduchu přítomná vždy, ale nebyla viditelná.
Jejich lepší pozorovatelnost vychází z vyšších emisí metanu do atmosféry – ty totiž zřejmě zvyšují koncentrace vodní páry v příslušných výškách. Od devatenáctého století se toto množství podle vědců zvýšilo asi o 40 procent, díky tomu tam přibylo i krystalků.
Tato práce vyšla v odborném časopise Geophysical Research Letters.
