Česká republika uzavírá hranice před slovenským dobytkem. Důvodem je výskyt kulhavky a slintavky, která se tam rozšířila po více než padesáti letech. Tato nemoc sice nepředstavuje větší hrozbu pro člověka, ale může způsobit obrovské ekonomické a také ekologické škody.
Slintavka a kulhavka je nemoc, která umí udělat ze zdravého zvířete během pár dní zesláblou trosku trpící v bolestech. Největší hrozbou je její extrémní nakažlivost a výjimečná odolnost viru, který se může přenášet na obrovské vzdálenosti. Rozšíření viru může způsobit masivní ekonomické škody – když nemoc zasáhla na začátku tohoto tisíciletí Velkou Británii, přesáhly odhadované škody v přepočtu 150 miliard korun.
První známka nákazy vypadá nenápadně. Zvíře je neklidné, ztrácí chuť k jídlu, má zastřené oči. Tyto příznaky jsou spojené s celou řadou možných zdravotních problémů, takže zemědělec většinou ještě netuší, co ho čeká.
Zvířatům se pak působením viru zanítí sliznice v tlamě. Začnou se jim tam tvořit velké bolestivé puchýře plné nažloutlé tekutiny. Ty praskají a zanechávají za sebou otevřené rány, které zvířeti brání v příjmu potravy. Slintání se pak mění v nekontrolovatelný proud hustých slin. Zvíře trpí horečkou, bolestmi, slábne. Tyto příznaky odpovídají první polovině názvu této choroby – slintavce.
Pak přichází kulhavka. Dobytek se začne nekontrolovaně třást, slábnou mu nohy, kulhá a klopýtá. Každý krok mu působí bolest. Puchýře se mu objevují u paznehtů, někdy úplně odpadá rohovina z nich. Zcela vyčerpaná zvířata pak vleže umírají.
Škody jsou obrovské
Problém je, že podobně jako třeba covid-19 je i slintavka a kulhavka nakažlivá ještě předtím, než se objeví její typické příznaky. Stačí tedy jenom jedno nenápadně nakažené zvíře a virus se může přenést na všechna ostatní v chovu – zejména pokud jsou zvířata ve velkochovech v uzavřeném prostředí.
Nakažlivost je až sto procent: pokud se tedy nemoc dostane do nějakého velkochovu, je šance, že se nějaké zvíře v něm nenakazí, minimální. Umírá asi jen pět procent nakažených zvířat, větší problém je s mláďaty, u telat je smrtnost až 75 procent. Problémem je rychlé šíření nemoci, ale i to, že zvířata, jež ji překonají, jsou tak vyčerpaná, že se dají jen obtížně hospodářsky využít.
Nemoc navíc není omezená jenom na domácí hospodářská zvířata. Vyskytuje se u sudokopytníků – skotu, prasat, koz a ovcí, ale může se přenést také do divočiny, na populace jelenů, jelenců, daňků, srnčí zvěře a muflonů, a to jak volně žijících, tak chovaných v oborách. „Další vnímavá zvířata jsou i ježci a medvědi, antilopy, sobi, ale třeba i slon. Vůči nákaze jsou odolní lichokopytníci včetně koně, masožravci i ptáci, kteří ale mohou virus mechanicky přenášet na veliké vzdálenosti,“ uvádí Agrární portál.
Britská zkušenost
Slintavka a kulhavka je nemoc, kterou zná lidstvo stovky let, možná i déle. Poprvé ji odborně popsal v šestnáctém století italský vědec Girolamo Fracastoro – první člověk, který navrhl, že nemoci se mohou přenášet malými neviditelnými částečkami. Možná ale epidemii této choroby zachytil už Aristoteles. Když se začala chovat větší stáda dobytka, získal virus snadnější cestu k šíření. Největší zdokumentovaná epidemii proběhla ale až v jednadvacátém století.
Britští veterináři potvrdili první příklad 19. února 2001. Bylo to jen několik vepřů, na které se přišlo při rutinní kontrole. Do 30. září téhož roku se nemocí nakazilo přes dva tisíce zvířat, víc než šest milionů zvířat muselo být utraceno. Veterináři a hygienici situaci nezvládali, proto musela Británie nasadit i armádu a policii. Britové také museli vyjít do lesů a na pole, kde museli likvidovat tamní divoká zvířata.
Přes nasazení desítek tisíc lidí a zavedení přísných hygienických pravidel se nepodařilo nemoc udržet jen ve Spojeném království, pronikla i za jeho hranice, zasažené byly i Irsko, Nizozemsko a Francie.
Virus, který vydrží všechno
Tyto hrozby jsou spojené s výjimečnými schopnostmi viru, který nemoc způsobuje. Virus známý pod zkratkou SLAK patří do stejné čeledi jako viry hepatitidy A nebo dětské obrny.
Jde o RNA virus, který snadno odolává prakticky všemu, co na něj okolní svět má. Protože jde o takzvaně zapouzdřený virus, snadno se přenáší větrem, a to na kilometry a možná až na desítky kilometrů. Právě touto cestou se pravděpodobně nyní dostal z Maďarska na Slovensko.
Zničí ho například jen teplota nad 50 stupňů Celsia, takže proti němu nefunguje typická obranná reakce savců, kterou je zvýšení teploty těla. Velmi dobře také odolává zásaditému prostředí, téměř se ho netkne ani vysušení, nízké teploty nebo vysoké koncentrace solí. Vydrží tak například i v mléce, a to dokonce i procesy, kdy se z něj vyrábí sýry.
A co člověk?
Podle virologa Jiřího Černého z České zemědělské univerzity v Praze nepředstavuje tato nemoc pro lidi žádný problém. Lidé se prakticky nemohou nakazit, za celou historii je známo jen asi třicet přenosů na člověka. Přitom se virus například v subsaharské Africe rozsáhle šíří a nemocný dobytek je s lidmi v každodenním styku. Kdyby měl potenciál lidský druh nakazit, stávalo by se to mnohem častěji než v několika izolovaných případech, kde může jít spíše o poruchu imunitního systému.
Člověk ale může virus přenášet, a to také třeba na oblečení, nebo dokonce na pneumatikách aut. Když se virus v Evropě na začátku století rozšířil, mnohde probíhaly i silniční kontroly, kde musely vozy projíždět speciálními dezinfekčními vanami.
Slintavka a kulhavka se historicky považují za tak velký problém, že se v Evropě státy rozhodly už v devadesátých letech pro takzvanou „politiku čistého území,“ kdy se jakýkoliv výskyt nemoci likviduje včetně všech zasažených zvířat.
Potenciální ochranou je očkování, které ale není příliš účinné – vydrží zvíře chránit jen asi půl roku, pak vyvane. Proto je nutné pravidelné přeočkování. „Problémem vakcinace hospodářských zvířat je především fakt, že malá část zvířecí populace (dvě až čtyři procenta) na očkování neodpovídá tvorbou ochranných protilátek, mohou tedy onemocnění prodělat a šířit dál,“ doplňuje Agrární portál.
„Nemoc se neléčí, všechna nakažená zvířata a i ta, která s nimi přišla do styku, jsou v Evropě utracena,“ dodává Černý. Slintavka a kulhavka v našich zeměpisných šířkách téměř není, léčba ani očkování tedy nedávají smysl vzhledem k pravidlu o vybíjení chovů. V zemích, kde se nemoc šíří běžně, se očkuje – ale tamní situace je podle Černého zcela nesrovnatelná s evropskými podmínkami.
